ECLI:CZ:US:2000:3.US.137.2000
sp. zn. III. ÚS 137/2000
Usnesení
III. ÚS 137/2000
Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. prosince 1999, sp. zn. 4 Nd 401/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, podanou dne 3. 3. 2000, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. prosince 1999 (4 Nd 401/99) a tvrdil, že tímto usnesením bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; uvedl, že u Vrchního soudu v Praze je projednáváno jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž předsedkyně senátu z projednávání a rozhodování jeho věci (JUDr. N. Ž.) by měla být vyloučena (§16 odst. 2 o. s. ř.), neboť ve věci rozhodovala u Městského soudu v Praze jako soudu nižšího stupně ve smyslu
§14 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud svým usnesením (označeným shora) rozhodl, že jmenovaná soudkyně vyloučena není, neboť před soudem I. stupně pouze rozhodovala o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, nerozhodovala však o meritu věci, což by zakládalo důvod pro vyloučení soudce podle §14 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR se podává, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, neboť Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR tak, jak byly v napadeném usnesení podrobně rozvedeny a kde se Nejvyšší soud ČR vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně vyloučení JUDr. N. Ž. z projednávání a rozhodování před Vrchním soudem v Praze.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, proti němuž ústavní stížnost směřovala, nebylo porušeno již zmíněné ústavně zaručené právo stěžovatele, a o námitce podjatosti dotčené soudkyně bylo rozhodnuto řádným a procesně souladným způsobem.
S ohledem na takto rozvedené důvody byl stěžovatelův návrh shledán jako zjevně neopodstatněný a v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona byl odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. června 2000