ECLI:CZ:US:2000:3.US.149.2000
sp. zn. III. ÚS 149/2000
Usnesení
III. ÚS 149/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného JUDr. T. C., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 1 Ko 428/99, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. října 1999, sp. zn. 95 K 8/98, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1999 (1 Ko 428/99-97), jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. října 1999 (95 K 8/98-79), jímž bylo - mimo jiné - rozhodnuto
o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele jako dlužníka s tím, že dle jeho názoru napadeným usnesením došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž blíže rozvedl, v čem konkrétně porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod spatřuje, neboť podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro prohlášení konkurzu na jeho majetek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Ze samotné ústavní stížnosti ani z obsahu napadeného usnesení obecných soudů obou stupňů zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele shledán nebyl. Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uvedl v rámci odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze a své rozhodnutí také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Je třeba uvést, že s ohledem na ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání nelze námitky stěžovatele rozváděné v ústavní stížnosti, které jsou pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, shledat z ústavněprávního hlediska jako porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, když účelem zákona o konkurzu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže obecné soudy ústavně konformním způsobem aplikovaly platné zákonné ustanovení (zák. č. 328/1991, ve znění pozdějších předpisů) a svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily
(§157 o. s. ř.), nelze takovýto postup obecných soudů považovat za porušující ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a bylo o ní rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno; pro důvody vyložené v tomto rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V Brně dne 11. července 2000