ECLI:CZ:US:2000:3.US.160.2000
sp. zn. III. ÚS 160/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným R. H., a D. Š., oba zastoupeni JUDr. J. Z., advokátem, směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 465/99, ze dne 21. 10. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 12. 3. 2000, který Ústavní soud obdržel o dva dny později se navrhovatelé domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 465/99, ze dne 21. 10. 1999 (v návrhu nesprávně označeném jako rozsudek) s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 věty prvé a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), tedy na to, aby jejich záležitost byla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 50/96, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil, že oba navrhovatelé byli jako mladiství rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 16 T 50/96-210, ze dne 28. 4. 1999, uznáni vinnými dvěma trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák) a každému z nich byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Proti uvedenému rozhodnutí se oba navrhovatelé odvolali s tím, že soud dostatečně pečlivě nehodnotil výpovědi některých svědků (Ch., Ch.) a také nepřihlédl odpovídajícím způsobem k tomu, že šlo o mladistvé a v této souvislosti tedy stupeň nebezpečnosti jejich jednání měl být pečlivě zhodnocen s poukazem na ust. §75 tr. zák., což se nestalo a stejně tak nebyla zohledněna ani skutečnost, že ke skutku došlo již v roce 1994 a od té doby žili obžalovaní (navrhovatelé) slušně a řádně. Zmíněné odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze, č.j. 6 To 465/99-227, ze dne 21. 10. 1999, jako nedůvodné zamítnuto. To s tím, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně mají oporu v provedeném dokazování, které také bylo soudem provedeno a hodnoceno v souladu s příslušným procesním předpisem (§2 odst. trestního řádu). Výhrady nenalezl ani ve vztahu k uloženému trestu s tím, že bylo soudem I. stupně přihlédnuto dostatečně k ustanovení §76 tr. zák., který se týká účelu trestu u mladistvých pachatelů.
Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze brojí (v rámci svého podání k Ústavnímu soudu) oba navrhovatelé s tím, že opakují argumentaci, kterou užili v odvolání v řízení před obecnými soudy s návrhem na zrušení označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jehož vydáním bylo zasaženo jejich základní právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 věty první a odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Na vyžádání Ústavního soudu k věci se vyjádřil i Městský soud v Praze, který uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Na tomto místě z pohledu navrhovatele D. Š. nutno připomenout, že dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), lze ústavní stížností napadnout pravomocné rozhodnutí soudu, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, jimiž byly porušeny základní práva a svobody navrhovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR, pouze ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tím je již citované rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo navrhovateli doručeno dne 12. 1. 2000 (jeho obhájci o den dříve). Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí byl však podán až dne 12. 3. 2000, tedy po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona o ústavním soudu. Vzhledem k uvedené skutečnosti tak Ústavnímu nezbylo než návrh podaný D. Š. podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu takto odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podaní cit. zákonem .
Návrh podaný R. H., (který byl podán včas) je potom návrhem zjevně neopodstatněným. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 50/96 i z argumentace uplatněné navrhovatelem. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě i s namítanými články Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Záležitostí navrhovatele se zabývaly nezávislé a nestranné soudy a jejich rozhodnutí nelze, stejně jako jejich postup, označit za protiústavní. Napadená rozhodnutí byla vybudována na přesvědčivě provedených důkazech, jejichž význam a obsah také soudy náležitě vysvětlily a právním závěrům z nich vyvozených nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Při odůvodnění svého rozhodnutí potom respektovaly základní zásady vymezené v příslušném procesním předpisu (zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak uložený trest v naznačených souvislostech nelze označit za extrémně nepřiměřený, a to ani s ohledem na ust. §75, §76 tr. zák. a není tak založena ingerence Ústavního soudu z již uváděných hledisek ústavně právních. Stran délky samotného trestního řízení potom nezbývá než konstatovat, že to již proběhlo a v jeho průběhu námitku v tomto směru navrhovatel nevznesl, přičemž tvrzení, že trestní řízení navrhovatele procházelo i v době jeho dospívání, nemá zásadního významu i přesto, že Ústavní soud je přesvědčen, že trestní řízení v uvedené věci navrhovatele mohlo proběhnout rychleji.
S poukazem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo než návrh R. H. dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu