ECLI:CZ:US:2000:3.US.190.2000
sp. zn. III. ÚS 190/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. arch. F. L., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, čj. 38 Ca 337/98-31, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 24. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 27. 3. 2000. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, čj. 38 Ca 337/98-31, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 337/98 a z něj zjistil, že dne 20. 6. 1995 rozhodl Stavovský soud České komory architektů, že navrhovatel svým jednáním porušil ust. §26 odst. 1, odst. 4 a 5 Profesního a etického řádu České komory architektů a uložil navrhovateli disciplinární opatření - pokutu ve výši 30.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí se navrhovatel odvolal k představenstvu České komory architektů, které dne 31. 10. 1995 napadené rozhodnutí Stavovského soudu potvrdilo.
Rozhodnutí představenstva České komory architektů napadl navrhovatel žalobou u Městského soudu v Praze, který jej rozsudkem ze dne 27. 5. 1998, sp.zn. 38 Ca 97/96, zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Následně představenstvo České komory architektů dne 4. 8. 1998 znovu rozhodnutí Stavovského soudu potvrdilo.
I toto rozhodnutí napadl navrhovatel žalobou, v níž namítal, že se nedopustil žádného porušení povinností. Městský soud v Praze dne 30. 11. 1999 rozsudkem, čj. 38 Ca 337/98-31, žalobu zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, neboť podle §12 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb. je při výkonu práce autorizovaná osoba povinna dbát platných obecně závazných právních předpisů, jakož i předpisů vydaných příslušnou Komorou. Podle §20 odst. 1 téhož zákona za závažné nebo opětovné porušení povinnosti autorizované osoby stanovené tímto zákonem může Komora uložit některé ze stanovených disciplinárních opatření; pod písmenem b) je pak stanovena pokuta do výše 50.000,- Kč. V průběhu řízení před Stavovským soudem bylo prokázáno, že navrhovatel porušil zákonem stanovené povinnosti, když vycházel při projektování kuchyně s jídelnou i z projektů vypracovaných v rámci stavby "Přístavba Okresní nemocnice v Havlíčkově Brodě", kde autorem byl jiný architekt, přičemž navrhovatel tohoto architekta o své činnosti neinformoval a jeho souhlas si nevyžádal. Jednání navrhovatele bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě popsáno, včetně odkazů na jednotlivé důkazy a včetně právního hodnocení.
Tento rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že Městský soud nesprávně posoudil prekluzívní lhůty, ve kterých je možno podat návrh na zahájení disciplinárního řízení ve smyslu §21 zákona č. 360/1992 Sb., čímž došlo k porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření, které si Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal, uvedl, že navrhovatel námitku, že byla nesprávně posouzena prekluzívní lhůta, ve které je možno podat návrh na zahájení disciplinárního řízení, nevznesl. Soud se tedy touto otázkou nezabýval, když byl vázán rozsahem žalobních důvodů a nad jejich rámec není oprávněn napadené rozhodnutí přezkoumávat. Soud rozhodnutí přezkoumával pouze z hlediska tvrzení v žalobě, že nedošlo k porušení povinnosti a že tedy pokuta neměla být uložena.
Česká komora architektů, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření, které si Ústavní soud rovněž vyžádal, uvedla, že navrhovatel zaměnil prekluzívní a promlčecí lhůty u hmotně právních nároků v civilním právu s promlčecími lhůtami u postihových řízení. V daném případě se jednalo o disciplinární delikt. Pro běh příslušné lhůty je rozhodující u trvajícího deliktu zásadně doba ukončení jednání.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Navíc navrhovatel pouze tvrdil, že jeho disciplinární delikt byl v době projednávání Stavovským soudem prekludován. Tento argument ovšem před obecnými soudy nevznesl.
Navrhovatel namítá porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny. Článek 1 Ústavy charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Česká republika je tedy charakterizována jako právní stát, tj. jako stát založený na úctě k právům. Každý má jistotu, že vždy bude v jeho věcech rozhodováno podle práva, že o věcech bude rozhodovat orgán, který je k rozhodování příslušný, každé prvoinstanční rozhodnutí je přezkoumatelné. Uvedené principy nebyly při rozhodování ve věci navrhovatele porušeny. O věci rozhodoval orgán k tomu podle zákona č. 360/1992 Sb. příslušný, jeho prvoinstanční rozhodnutí přezkoumával nadřízený orgán a jeho rozhodnutí navrhovatel napadl žalobou, o níž rozhodoval obecný soud. V tomto směru Ústavní soud neshledal porušení navrhovatelových základních práv.
Pokud jde o námitku, že orgány, rozhodující ve věci, nesprávně posoudily lhůtu k podání návrhu na zahájení disciplinárního řízení, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny, je třeba uvést, že tuto námitku vznesl navrhovatel až v ústavní stížnosti, nikoliv před obecným soudem. Lhůta, uvedená v ust. §21 odst. 2 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen "zákon č. 360/1992 Sb."), která upravuje možnost podání návrhu na zahájení disciplinárního řízení, do dvou měsíců ode dne, kdy se Komora o disciplinárním provinění dozvěděla, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k disciplinárnímu provinění došlo, je nepochybně lhůtou, jejímž uplynutím zaniká možnost zahájení disciplinárního řízení. Jak však plyne z předmětného spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 38 Ca 337/98, v celém řízení před orgány České komory architektů se touto okolností nikdo nezabýval, námitka zániku "trestnosti" předmětného jednání navrhovatele nebyla v žádné fázi řízení vznesena. Ve správní žalobě pak navrhovatel namítal, že se nedopustil žádného porušení povinností, že nebylo přesně určeno kdy a jakým způsobem mělo dojít k porušení Profesního a etického řádu, námitku zániku možnosti postihu jeho jednání opět nevznesl. Městský soud Praha se pak ve smyslu ust. §249 občanského soudního řádu zabýval věcí v rozsahu, jak byl vymezen v žalobě. Zde je třeba mít na paměti, že se jednalo o řízení v rámci správního soudnictví, v němž je soud vázán žalobou a nemůže nad její rámec přezkoumávat
napadené rozhodnutí, i kdyby mu snad bylo zřejmé, že žalobce spatřuje nezákonnost jinde, než ve skutečnosti je (tak uvádí např. i Bureš-Drápal-Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání, Praha, C.H.Beck 1996, str. 714). Pokud Městský soud takto postupoval a věc přezkoumal v rámci žaloby (jak se i stalo), je jeho postup ústavně konformním a nelze mu vyčítat, že nepřihlédl k námitkám, které navrhovatel ve správní žalobě neuvedl.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem Městského soudu byla porušena navrhovatelova základní práva daná mu ústavnímu zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 31. srpna 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu