ECLI:CZ:US:2000:3.US.202.2000
sp. zn. III. ÚS 202/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti E. S. a M. S., zastoupených JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 20 Co 687/98-37, ze dne 11. 1. 2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, čj. 6 C 501/95-20, ze dne 15. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé osobním podáním doručili dne 30. 3. 2000 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 20 Co 687/98-37, ze dne 11. 1. 2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, čj. 6 C 501/95-20, ze dne 15. 6. 1998, jímž byl zamítnut návrh navrhovatelů, aby odpůrcům byla uložena povinnost vrátit navrhovatelům v rozsudku označenou chatu. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 501/95, vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé byli rozsudkem Městského soudu v Brně, čj. 7 T 289/71-104, ze dne 27. 5. 1971, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu nedovoleného opuštění republiky, za který jim byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a současně uložen trest propadnutí majetku. Dále ze spisu vyplynulo, že usnesením Městského soudu v Brně, čj. 3 Rt 774/90-3, ze dne 28. 9. 1990, byl zrušen výše uvedený trestní rozsudek. Dále Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé podali žalobu o vydání nemovitosti proti fyzickým osobám podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") a tvrdili, že odpůrci získali předmětnou nemovitost na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 7. 1972 mezi odpůrci a Československým státem - finančním odborem ONV Znojmo v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Na základě provedeného řízení pak Okresní soud ve Znojmě rozsudkem, čj. 6 C 501/95-20, ze dne 15. 6. 1998, podaný návrh zamítl. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že na základě zjištěných skutečností nelze navrhovatele považovat za oprávněné osoby, protože předmětnou nemovitost prodali kupní smlouvou ze dne 18. 3. 1969, registrovanou Státním notářstvím ve Znojmě pod čj. R I 267/69, ze dne 1. 10. 1969, manželům L. Realizaci majetku propadlého na základě citovaného trestního rozsudku prováděl Obvodní národní výbor Brno II a z jeho pověření prodej chaty pak Okresní národní výbor ve Znojmě. B. L. přitom požádal správní orgán o vyloučení předmětné chaty ze zajištění, přičemž správní orgán mu sdělil, že této žádosti nevyhovuje. Ve správním řízení, týkajícím se prodeje nemovitosti, je mimo jiné deklarováno, že plánovací a finanční odbor správního orgánu na základě zjištěných skutečností prohlašuje neplatnost kupní smlouvy mezi manžely S. a manžely L. ve smyslu §39 občanského zákoníku. B. L. byl vyzván, aby svoje vlastnické právo obhájil u soudu, což však neučinil. Následně pak Československý stát - finanční odbor ONV Znojmo jako prodávající uzavřel kupní smlouvu s odpůrci. K závěru o tom, zda účelem tohoto právního úkonu směřujícího k převedení majetku bylo předejít hrozícímu trestu propadnutí majetku, mohl dospět pouze soud v občanském soudním řízení, a to teprve po zjištění a zhodnocení všech okolností, za nichž k takovému právnímu úkonu došlo. Neplatnost takového úkonu nemohl tedy vyslovit Obvodní národní výbor v Brně v nějakém stanovisku nebo přípisu. Jestliže tedy byla chata platně prodána již v roce 1969, nemohlo se na ni vztahovat ani zajištění majetku navrhovatelů a nemohl na ni dopadnou trest propadnutí majetku vyslovený rozsudkem ze dne 27. 5. 1971. Z tohoto pohledu pak jakékoliv další dispozice, prováděné s předmětnou chatou v rámci tzv. realizačního řízení, prováděného národními výbory, je třeba považovat za neplatné. Vzhledem k tomu, že navrhovatele nelze považovat za oprávněné osoby, nezabýval se soud I. stupně dalšími otázkami, zejména posouzením, zda odpůrci jsou osobami povinnými k vydání nemovitosti ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně. Odvolací soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že soud I. stupně ve věci provedl úplné dokazování a na zjištěný skutkový stav aplikoval odpovídající právní závěry. Krajský soud ve svém rozsudku potvrdil, že navrhovatelé na základě zjištěných skutečností nejsou v předmětném sporu aktivně legitimováni a nelze je považovat za osoby oprávněné ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Navrhovatelé předmětnou nemovitost prodali dne 18. 3. 1969 s právními účinky ke dni 1. 10. 1969 do bezpodílového spoluvlastnictví manželům L., smlouva byla řádně uzavřena a registrována, přičemž návrh na určení neplatnosti této smlouvy v občanském soudním řízení nebyl podán. Správní orgán není oprávněn posuzovat platnost právního úkonu, a to ani jako předběžnou otázku, a proto smlouva, na jejímž základě byla nemovitost v roce 1969 prodána manželům L., je platná a účinná. Pokud byli navrhovatelé odsouzeni mimo jiné k trestu propadnutí majetku, vztahoval se tento trest nutně jen na majetek, ke kterém navrhovatelům ke dni právní moci trestního rozsudku svědčilo vlastnické právo. Ačkoliv v trestním řízení byl od okamžiku zahájení trestního stíhání aplikován institut tzv. zajištění, je pojmově vyloučeno, aby došlo k zajištění a později propadnutí věci nemovité, která byla již právoplatně převedena na třetí osobu. Z tohoto pohledu pak odpůrci v tomto řízení nutně nabyli nemovitost od nevlastníka. Odvolací soud shodně se závěry soudu I. stupně konstatoval, že navrhovatele nelze považovat za oprávněné osoby ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože jejich věc do vlastnictví státu nepřešla. Odvolací soud proto rozsudkem, čj. 20 Co 687/98-37, ze dne 11. 1. 2000, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podali navrhovatelé návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Těmito rozsudky bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené tvrzení opírají navrhovatelé o popis skutkového stavu, spočívající v tom, že byli odsouzeni pro trestný čin nedovoleného opuštění republiky včetně propadnutí majetku a následně rehabilitováni, řádně uplatnili svůj nárok na vydání předmětné nemovitosti proti fyzickým osobám, které tyto nemovitosti, jak bylo zjištěno v jiném řízení, nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy a za protiprávního zvýhodnění. Soudy, pokud jejich návrhu nevyhověly, dopustily se porušení jejich práva na spravedlivý proces a současně tak porušily ustanovení čl. 90 Ústavy ČR. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení před Ústavním soudem k výzvě Ústavního soudu sdělil, že se v plném rozsahu odvolává na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatelé dovolávali ochrany svého základního práva zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
I když tak navrhovatelé výslovně v podaném návrhu neuvádějí, z celého obsahu předmětného návrhu je zřejmé, že jeho jádrem je nesouhlas navrhovatelů s právním hodnocením zjištěných skutečností. V závěru sami navrhovatelé konstatují, že je jedná jen o posouzení správnosti dosavadního postupu soudů, pochybení nespatřují v nedostatečném skutkovém zjištění. Ústavní soud přezkoumal celé řízení, v němž navrhovatelé uplatňovali svoje právo, zejména proces dokazování a hodnocení důkazů, a dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak ji zakotvuje §132 občanského soudního řádu. Stejně tak soudy obou stupňů v odůvodněních napadených rozsudků rozebraly všechna skutková zjištění a jednoznačně uvedly, kterými zjištěními se řídily při vyslovení svých právních závěrů a proč již k dalšímu dokazování nepřistupovaly. Ústavní soud, pokud obecné soudy respektují výše uvedenou zásadu volného hodnocení důkazů, a pokud učiněné právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, nemůže do provedeného hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů vstupovat. V předmětné věci Ústavní soud nezjistil pochybení soudů v procesu hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů, a proto konstatoval, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení práva navrhovatelů na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených závěrů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu