ECLI:CZ:US:2000:3.US.205.2000
sp. zn. III. ÚS 205/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky Městské části Praha 6, zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 Cmo 2/2000-21, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, čj. 34 Cm 300/99-15, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 29. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 31. 3. 2000. V předmětném návrhu brojila proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 Cmo 2/2000-21, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, čj. 34 Cm 300/99-15, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. 34 Cm 300/99 a z něj zjistil, že společnost Česká spořitelna, a.s., podala Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 29. 1. 1999 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti žalovanému M. Č. Protože se žalovaný se z uvedené adresy odstěhoval a jeho novou adresu se soudu nepodařilo zjistit, soud mu usnesením ze dne 17. 8. 1999, čj. 34 Cm 300/99-15, stanovil opatrovníka. Tímto opatrovníkem byla určena Městská část Praha 6. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že žalovaný se z uvedené adresy podle oznámení pošty odstěhoval, ze zprávy vězeňské služby soud zjistil, že není ani ve vazbě ani ve výkonu trestu a ze správy centrální evidence obyvatelstva zjistil, že je nadále trvale hlášen k pobytu na adrese, ze které se odstěhoval. Místo pobytu žalovaného není známo, soud mu proto stanovil podle §29 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") opatrovníka.
Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka odvolání. V něm namítala, že podle ust. §2 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, vykonává obec v přenesené působnosti státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony. Žádný zvláštní zákon přitom obci neukládá povinnost vykonávat funkci opatrovníka zletilé a svéprávné osobě. Rozhodnutí soudu proto nutí obec činit něco, co jí neukládá zákon, což je v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 Cmo 2/2000-21, napadené usnesení krajského obchodního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o osobu opatrovníka, o.s.ř. k tomu nic nestanoví. Nejsou-li však známy vhodné fyzické osoby, které by mohly být touto funkcí pověřeny, pak přichází v úvahu obec, kde měl naposledy opatrovanec své bydliště. Je třeba vzít v úvahu, že právě obce mají nejlepší možnost znát potřebné informace, není-li známa konkrétní překážka, která by obci bránila funkci opatrovníka vykonávat, nestačí její paušální nesouhlas s výkonem této funkce.
Toto usnesení Vrchního soudu v Praze napadla navrhovatelka ústavní stížností, v níž opět uvedla, že podle příslušných ustanovení zákona o obcích spravuje obec své záležitosti samostatně a vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony. Žádný zvláštní zákon přitom obci neukládá povinnost vykonávat opatrovníka osobě, která je neznámého pobytu podle §29 odst. 2 o.s.ř. Není možné pod ust. §29 odst. 2 o.s.ř. podřadit povinnost orgánů místní správy vykonávat funkci opatrovníka osobě zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům v případě, kdy není jiné vhodné fyzické osoby, která by tuto funkci konala, jak to má na mysli ust. §27 odst. 3 občanského zákoníka. Navrhovatelka se domnívá, že soud může stanovit opatrovníkem pouze toho, kdo s převzetím této funkce souhlasí. Postupem soudu tedy měl být porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 25. 5. 2000, které si Ústavní soud ve smyslu ust. §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal, uvedl, že je pravdou, že právní předpisy výslovně neukládají obcím a městům povinnost vykonávat funkci opatrovníka zletilých a svéprávných osob, ale ani takovou možnost nevylučují. Pokud se nepodaří soudu ustanovit opatrovníkem fyzickou osobu, pak nezbývá jiné řešení než pověřit opatrovnictvím obec, v jejímž obvodu měl opatrovanec poslední místo trvalého pobytu. Je pravdou, že obecně se vyžaduje k výkonu opatrovnictví i souhlasu opatrovníka, avšak pokud je ustanoven tzv. veřejný opatrovník, jeho souhlas s ustanovením se nevyžaduje. Jiné vhodné osoby totiž pro funkci opatrovníka již nezbývají a vznikla by tedy zcela neřešitelná situace. Pokud se tedy soudu nepodaří ustanovit opatrovníkem žádnou fyzikou osobu, je třeba vzít v úvahu, že je to právě obec, která má nejlepší možnost tuto funkci vykonávat.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud především zjistil, že podle §29, odst. 2 o.s.ř. může předseda senátu ustanovit opatrovníka mj. tomu účastníkovi, jehož pobyt není znám. Opatrovníkem může být jak fyzická tak i právnická osoba. Při volbě opatrovníka dbá soud zejména o zajištění účinné ochrany práv toho, kdo se nemůže zúčastnit řízení. Účelem institutu opatrovníka je ochrana zájmů toho, kdo se nemůže zúčastnit řízení a nemůže vykonávat práva a povinnosti účastníka, neboť i nepřítomnému účastníku musí být zajištěna jeho základní práva. V posuzovaném případě vyčerpal soud nepochybně všechny možnosti ke zjištění pobytu účastníka řízení a podmínky obsažené v zákoně byly splněny. Úvaze soudu prvního stupně, že je vhodným opatrovníkem ta obec, město či v daném případě městská část Prahy, v jejímž obvodu měl účastník řízení poslední známé trvalé bydliště, nelze vytknout protiústavnost.
Nelze také souhlasit s navrhovatelkou v jejím tvrzení, ve kterém odmítá výkon funkce opatrovníka s poukazem na zákon č. 367/1990 Sb. a zákon č. 418/1990 Sb. s tím, že se nejedná o výkon samosprávy ani státní správy. Oba soudy postupovaly v souladu s ustanovením §29 odst. 2 o.s.ř. a §14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb. a také Ústavní soud dospěl k závěru, že obě citovaná ustanovení byla interpretována ústavně konformním způsobem. V souladu s citovaným ustanovením §14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb. je navrhovatelka povinna vykonávat veřejnou správu v rozsahu stanoveném právními předpisy. Pokud zákon (občanský soudní řád) umožňuje soudu, jako orgánu veřejné moci, určit navrhovatelce povinnost vykonávat práva a povinnosti, které vyplývají z jejího postavení účastníka v řízení před obecnými soudy, pak takový postup soudu nelze považovat za postup, kterým by bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatelky, neboť využití zákonných oprávnění obecným soudem nemůže zakládat protiústavnost takového rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 Cmo 2/2000-21, nebyla porušena navrhovatelova základní práva daná mu čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny a nezbylo mu proto než návrh jako zjevně neopodstatněný, odmítnout..
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu