ECLI:CZ:US:2000:3.US.211.2000
sp. zn. III. ÚS 211/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky I. P., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, referát sociálních věcí ze dne 23. 2. 2000, čj. SV/P/2325/2000/Fu/552, a na zrušení §248 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., v části přílohy A, obor sociální zabezpečení, zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 3. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, referátu sociálních věcí ze dne 23. 2. 2000, čj. SV/P/2325/2000/Fu/552, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Bohumíně, odboru sociálního ze dne 11. 1. 2000, čj. Soc/146/2000/Jev/552, s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelčina základní práva.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál Městského úřadu v Bohumíně a z něj zjistil, že dne 22. 12. 1999 vydal Městský úřad Bohumín, sociální odbor, rozhodnutí čj. Soc/4820/1999(2)/Jev/552, kterým rozhodl poskytnout navrhovatelce dávku sociální péče formou opakovaného měsíčního peněžitého příspěvku, neboť bylo zjištěno, že její příjem nedosahuje částky životního minima. Dne 22. 12. 1999 pak rozhodnutím, čj. Soc/5099/1999(1)/Jev/552, tuto dávku zvýšil na částku 879,- Kč. Téhož dne podala navrhovatelka na jednání městského úřadu stížnost. Dne 11. 1. 2000 pak tentýž odbor rozhodnutím, čj. Soc/146/2000/Jev/552, dávku odejmul a zároveň rozhodl o povinnosti navrhovatelky vrátit přeplatek na dávce sociální péče ve výši 1.385,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že při vyřizování výše uvedené stížnosti bylo zjištěno, že přílohou této stížnosti je výpis z účtu navrhovatelky, z nějž je patrno, že navrhovatelka vložila na tento účet dne 16. 11. 1999 částku 45.700,- Kč, jako vyplacené ukončené stavební spoření a tuto skutečnost v čestném prohlášení ze dne 29. 11. 1999 neuvedla. Vzhledem k uvedené skutečnosti se nepovažuje navrhovatelka za sociálně potřebnou, neboť je zabezpečena vlastními finančními prostředky.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka odvoláním, o kterém rozhodl dne 23. 2. 2000 Okresní úřad Karviná, referát sociálních věcí, pod čj. SV/P/2325/2000/Fu/552 tak, že rozhodnutí orgánu prvého stupně jako věcně správné potvrdil a odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, se občan nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat. Majetkové poměry, jak vyplynulo z částky uložené na účet navrhovatelky, mohly plně zaručit dostatečné zajištění základních životních potřeb.
Uvedené rozhodnutí Okresního úřadu Karviná napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že jednáním orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení uvedených základních práv spatřovala v tom, že správní orgán nezkoumal její majetkové poměry komplexně, ale pouze zjištěním částky na osobním účtu navrhovatelky. Kromě uvedené částky však navrhovatelka nemá žádnou další finanční hotovost, žádný další příjem ani jiný majetek. Správní orgán měl, podle navrhovatelky, komplexním způsobem zjišťovat její majetkové poměry a teprve pak učinit závěr o jejich majetkových poměrech. Podle navrhovatelky se správní orgán vůbec nezabýval druhou podmínkou, stanovenou zákonem, totiž tím, zda zajištění výživy a ostatních nezbytných nákladů na domácnost lze na občanu spravedlivě požadovat. Částka uložená na její osobní účet představuje několikaleté stavební spoření se státní podporou. Stát však prostřednictvím svých institucí nyní požaduje, aby mu navrhovatelka vrátila státní podporu a vklady, které do stavebního spoření vložila. To je v rozporu s účelem stavebního spoření a v konečném důsledku zasahuje do základního práva vlastnit majetek. Uvedené okolnosti jsou vyloučeny §248 odst. 3 občanského soudního řádu ze soudního přezkumu, což je v rozporu s ust. čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, navrhovatelka proto ve smyslu ust. §64 odst. 2 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhla zrušení tohoto ustanovení.
Okresní úřad Karviná, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 22. 5. 2000 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že celá záležitost byla navrhovatelce vysvětlena i při ústním jednání.
Ústavní soud po prozkoumání spisového materiálu, vycházeje přitom i z důvodů uvedených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatelka ve svém návrhu namítá porušení čl. 26 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
Zákony, které příslušné podmínky stanoví, jsou mimo jiné zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená zákonná úprava vytváří tzv. sociální síť, jejímž účelem je zabezpečit hmotně ty občany, kteří nemohou získávat prostředky k životu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací a jejich životní úroveň je tím ohrožena. Životní minimum, jako společensky uznaná minimální hranice příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze, je stanoveno s ohledem na čl. 30 odst. 2 a 3 Listiny, podle kterých každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Východiskem pro stanovení sociální potřebnosti je životní minimum stanovené zákonem o životním minimu. Za sociálně potřebného se považuje občan, jehož příjmy nedosahují částek životního minima. Podmínkou však je, že občan si nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Tato podmínka se považuje vždy za splněnou u některých osob, zejména s ohledem na jejich věk, zdravotní stav nebo sociální situaci.
Je v souladu se základními principy Listiny, jestliže zákon umožňuje v situacích, kdy sice příjmy občana nedosahují částek životního minima, ale celkové majetkové poměry dávají předpoklady pro uspokojování základních životních potřeb, občana za sociální potřebného nepovažovat. Jedná se zejména o případy, kdy občan vlastní majetek, ze kterého nemá výnosy a neprojeví se proto v jeho příjmech při zjišťování sociální potřebnosti. Jedná se o majetek takového druhu (např. nemovitosti, větší částky peněz), kdy lze na občanu spravedlivě žádat, aby si jeho prostřednictvím zajistil základní životní potřeby. Na občanu však v této souvislosti nelze žádat, aby prodal nebo pronajal nemovitost, kterou užívá k přiměřenému bydlení, u movitého majetku pak není možné požadovat prodej věcí, které slouží k uspokojování osobních potřeb občana, zejména těch, které mají úzký vztah k jeho zdravotnímu stavu (kompenzační pomůcky nebo motorové vozidlo, které potřebuje těžce zdravotně postižený občan ke své vlastní dopravě) a povolání a půjde-li o věci, které slouží přiměřené potřebě občana. Při posuzování majetkových poměrů pro účely sociální potřebnosti rozhodující orgán posuzuje majetkové poměry z hledisek současného standardu života rodin. K prokazování jednotlivých podmínek uvedených v ustanoveních zákona o sociální potřebnosti je nezbytné používat důkazních prostředků ve smyslu §32 a dalších zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu). Jde zejména o výslech svědků, znalecké posudky, listiny, ohledání a čestná prohlášení.
Jestliže orgány sociálního zabezpečení, které o věci rozhodovaly, postupovaly podle výše uvedených zásad a dodržely i všechny procesní principy, což se podle přesvědčení Ústavního soudu stalo, postupovaly ústavně konformním způsobem. Ze samotné skutečnosti, že nebylo vyhověno žádosti navrhovatelky, nelze usuzovat na porušení jejích základních práv. Orgány sociálního zabezpečení provedly ve věci potřebné dokazování, především z čestného prohlášení navrhovatelky, které dávalo dostatečné podklady k vydání příslušného rozhodnutí. Ústavní soud neshledal v postupu orgánů sociálního zabezpečení porušení základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Nezbylo mu proto, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §248 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., v části přílohy A, obor sociální zabezpečení, zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu