ECLI:CZ:US:2000:3.US.212.2000
sp. zn. III. ÚS 212/2000
Usnesení
III. ÚS 212/2000
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. W., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 8 Nc 506/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po výzvě Ústavního soudu k odstranění jejich formálních vad ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. ledna 2000 8 Nc 506/2000-135) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený obecný soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod); toto své tvrzení stěžovatelka - stručně shrnuto - odůvodnila tím, že obecný soud, jako soud odvolací, neprávem zamítl její návrh na opravu odůvodnění rozsudku vydaného v její věci Okresním soudem v Jindřichově Hradci dne 30. září 1999 (4 C 856/97-106), ačkoli "ponechání napadeného usnesení v platnosti by mohlo dát podnět k dalším neoprávněným zásahům do ústavně zaručených práv a svobod, které jsou zaručeny v čl. 11 zák. č.
2/1993 Sb.". Stěžovatelka po rozsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu, pojatými do odůvodnění jeho rozhodnutí, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu, jak shora je označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z návrhu na opravu odůvodnění tak, jak plyne z výroku stěžovatelkou napadeného rozhodnutí, je zřejmé - stručně řečeno - že tento návrh svou povahou výrazně převyšuje podmínky stanovené zákonem pro opravu odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (§165 odst. 1 o. s. ř.) a zamýšlí nahradit rozhodovací důvody obecného soudu, a to jak v (údajných) skutkových zjištěních, tak v (nově formulovaných) právních závěrech, což je ovšem z rozhodujících hledisek procesně i věcně nepřípustné, nehledě již ani k tomu, že samotné vývody ústavní stížnosti za daných okolností jsou námitkami jak proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí, tak proti jeho legalitě, kterýžto přezkum však Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), zejména jestliže z odůvodnění (stěžovatelce příznivého) rozsudku obecného soudu I. stupně (4 C 856/97-106) je dostatečně zřejmé, jaké skutkové okolnosti a právní závěry z nich vyvozené vedly tento soud k tomu, že návrh na určení vlastnictví školy obci (K. M.) zamítl, a z nichž je současně také zcela dostatečně patrno,
jaké - v meritu věci - je postavení stěžovatelky (v řízení před tímto soudem žalované na druhém místě).
Pro důvody takto rozvedené byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelčiných tvrzení, tak - a to především - ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. června 2000