ECLI:CZ:US:2000:3.US.244.2000
sp. zn. III. ÚS 244/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele S. Z., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26. 1. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 15. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26. 1. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj. FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 19097. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj. 79840/97/325912/3704, ze dne 25. 7. 1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11. Odst. 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku byl těmito rozhodnutími porušen i čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Ca 26/98, vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj. FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 19097, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj. 79840/97/325912/3704, ze dne 25. 7. 1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč. Ústavní soud dále zjistil, že při kontrole silniční daně za rok 1996 bylo zjištěno, že navrhovatel do daňového přiznání za uvedený rok nezahrnul specifikovaná nákladní vozidla. Finanční úřad v Prostějově na základě tohoto zjištění s odvoláním na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani silniční"), konstatoval, že specifikovaným vozidlům byla v České republice přidělena SPZ, obě vozidla byla určena k podnikání již tím, že byla zahrnuta do obchodního majetku firmy L-T. trans pana T., přičemž vlastní použití vozidla k podnikání a skutečnost, že s danými vozidly nebylo vůbec vyjeto na pozemní komunikace, je věcí druhotnou. Dále Finanční úřad v Prostějově konstatoval, že podle předložených technických průkazů je držitelem obou vozidel od 1. 8. 1994 navrhovatel - daňový subjekt (§4 odst. 1 zákona o dani silniční). Finanční úřad v Prostějově proto výše uvedeným dodatečným platebním výměrem doměřil silniční daň za rok 1996. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal navrhovatel v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které rozhodnutím, čj. FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 1997, odvolání nevyhovělo. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Finanční ředitelství v Brně uvedlo, že pro zahrnutí vozidel do předmětu daně silniční je dostačující, že ve zdaňovacím období byla tato vozidla zahrnuta ve hmotném majetku firmy L-T. trans jako pronajímatele a byla tedy určena k podnikání. Navrhovatel podle §4 odst. 1 zákona o dani silniční je poplatníkem této daně jako fyzická osoba zapsaná v technickém průkazu předmětného vozidla jako držitel.
Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně napadl navrhovatel správní žalobou, kde Finančnímu ředitelství v Brně vytýkal, že nesprávně interpretoval ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční, protože předmětná vozidla nebyla pro svoji provozní nezpůsobilost k podnikání určena. Dále navrhovatel v žalobě uvedl, že ve smyslu §1 citovaného zákona nebyla totiž vozidla vzhledem k tomu, že po autonehodě byla zdemolována a vyžadovala rozsáhlé opravy, technicky způsobilá k užívání pozemních komunikací. Daň tak podle názoru navrhovatele byla vyměřena v rozporu s ustanovením §1 zákona o dani silniční. Vozidla nebyla používána k podnikání a ani po dobu jejich odstavení k podnikání určena. Dále uvedl, že samotná skutečnost, že v technických průkazech byl zapsán jako držitel, není dostačující k tomu, aby mu byla daň vyměřena. Vznik daňové povinnosti se váže na splnění rozhodných skutečností (§2 odst. 1 citovaného zákona), které však v rozhodném období nebyly splněny. V průběhu jednání soudu uplatnil navrhovatel ještě námitku, že k porušení právního předpisu došlo v daném případě tím, že finanční orgány nerespektovaly znění ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční platné do 29. 5. 1996 a nezkoumaly, zda vozidla byla určena k podnikání u navrhovatele. Po provedeném řízení Krajský soud v Brně rozsudkem, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26. 1. 2000, žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že navrhovatel uplatnil v žalobě jako žalobní důvod porušení ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční tím, že silniční daň byla vyměřena vzdor tomu, že vozidla nebyla z důvodu technické nezpůsobilosti k užívání pozemních komunikací určena k podnikání. Krajský soud v Brně se neztotožnil s názorem navrhovatele, že z uvedeného žalobního důvodu došlo k porušení ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční. Krajský soud dále uvedl, že namítané ustanovení §1 citovaného zákona neupravuje podmínky, za nichž se stávají vozidla předmětem daně, toto ustanovení pouze definuje účel zákona. Krajský soud se přiklonil k názoru žalovaného Finančního ředitelství v tom, že otázka, zda vozidlo je určeno k podnikání, nezávisí v dané věci na tom, zda vozidlo může být vzhledem ke svému technickému stavu k podnikání použito. Podle názoru soudu není podstatou pojmu "určeno k podnikání" technický stav vozidla, nýbrž to, k čemu je vozidlo určeno z hlediska ekonomického. Proto okolnost, že vozidlo není pro svoji technickou nezpůsobilost používáno, neznamená bez dalšího, že není určeno k podnikání. K námitce vznesené v průběhu jednání pak Krajský soud uvedl, že k tomuto žalobnímu důvodu nemohl přihlédnout, protože byl uplatněn po lhůtě podle §250b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně a předcházejícím rozhodnutím finančních orgánů podal navrhovatel včas návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Navrhovatel tvrdil, že podle jeho názoru měl Krajský soud v Brně při přezkoumávání zákonnosti napadeného rozhodnutí vzít v úvahu jeho námitku učiněnou při jednání před tímto soudem dne 26. 1. 2000, tedy že finanční orgány nerespektovaly ve svých rozhodnutích ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční ve znění platném do 29. 5. 1996. Odůvodnění soudu, že k tomuto žalobnímu návrhu nemohl přihlédnout, protože byl uplatněn po stanovené lhůtě, považoval navrhovatel za nesprávné, protože toto tvrzení nelze podle něj považovat za rozšíření žalobních důvodů, ale pouze za konkretizaci a upřesnění odůvodnění žaloby. Uvedeným postupem Krajský soud v Brně podle názoru navrhovatele porušil ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a bylo jím porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále navrhovatel tvrdil, že dodatečným vyměřením silniční daně v rozporu se zákonem mu byla uložena daň nikoliv na základě zákona, a proto došlo napadenými rozhodnutími rovněž k porušení jeho práva zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny. Finanční orgány tím, že neakceptovaly stanovisko navrhovatele, že technicky nezpůsobilá vozidla nemohou být předmětem silniční daně, posoudily věc podle názoru navrhovatele nesprávně, a zjištěný skutkový stav nebyl dostačující k posouzení věci, soud měl proto napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Krajský soud v Brně uvedl, že zákonnost předmětného rozhodnutí přezkoumával v souladu se zásadou dispoziční v rozsahu žalobního důvodu uplatněného v podané žalobě. Tento důvod byl jednoznačně vymezen tak, že k porušení právního předpisu mělo dojít tím, že předmětná vozidla nebyla (z důvodu své technické nezpůsobilosti k užívání pozemních komunikací) určena k podnikání. Soud v mezích žaloby tuto otázku posoudil a shledal z důvodů uvedených v napadeném rozsudku, že k porušení zákona ve smyslu žaloby nedošlo. Pokud jde o námitku, že finanční orgány nezkoumaly předmětnou věc podle znění §2 odst. 1 zákona o dani silniční ve znění platném do 29. 5. 1996, nemohl se soud tímto žalobním důvodem zabývat, protože byl uplatněn po lhůtě podle §250b odst. 1 o.s.ř. Není proto právně významné, zda věc byla v řízení před finančními orgány z hlediska této žalobní námitky skutkově objasněna.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a konstatoval, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V podaném návrhu navrhovatel uplatnil jednak námitku, která již byla uplatněna ve správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství, tj. námitku, že finanční orgány nesprávně posoudily předmětná vozidla jako vozidla určená k podnikání a spadající tedy do předmětu silniční daně, čímž z hlediska ústavnosti porušily jeho právo zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny, a jednak námitku směřující proti postupu Krajského soudu, tj. že tento soud nepřihlédl, podle názoru navrhovatele, k upřesnění a konkretizaci použitého žalobního důvodu a posoudil je jako rozšíření žalobních důvodů, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, což v konečném důsledku způsobilo i porušení čl. 90 Ústavy ČR. První námitka, uplatněná v návrhu, byla již posouzena Krajským soudem a před ním i Finančním ředitelstvím, protože tato námitka byla uvedena již v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Ústavní soud ve vztahu k této námitce nemohl než konstatovat, že jak Finanční ředitelství v Brně, tak i Krajský soud v Brně posoudily předmětnou věc v souladu se zákonem a Ústavní soud v jejich názoru neshledal rozpor s citovanými ustanoveními Listiny a Ústavy ČR. Pokud se jedná o druhou námitku, zde Ústavní soud přisvědčil právnímu názoru Krajského soudu v tom, že uplatněnou námitku nelze považovat jen za konkretizaci použitého žalobního důvodu, ale vzhledem k jejímu obsahu se jedná o další žalobní důvod, tj. rozšíření dříve uplatněných žalobních důvodů. Vzhledem k ustanovení §250h odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. je jednoznačné, že rozšíření žalobních důvodů může navrhovatel učinit jen ve lhůtě podle §250b o.s.ř., tedy ve lhůtě pro podání samotné správní žaloby. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil tuto námitku až při ústním jednání před Krajským soudem, učinil tak zcela evidentně po lhůtě vyplývající z ustanovení §250b o.s.ř. Vzhledem k tomu, pak nelze postup Krajského soudu v Brně, který odmítl k této námitce přihlédnout, považovat za porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva navrhovatele.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu