ECLI:CZ:US:2000:3.US.253.2000
sp. zn. III. ÚS 253/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. A. V., zastoupeného JUDr. E. T., advokátkou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, čj. 45 Ca 83/99-53, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 19. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, čj. 45 Ca 83/99-53, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 8. 4. 1999, čj. PÚ 119/91/2. Navrhovatel tvrdil, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp.zn. 45 Ca 83/99 a z něj zjistil, že Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodl dne 8. 4. 1999 pod čj. PÚ 119/91/2, že navrhovatel není vlastníkem ve výroku uvedených nemovitostí v k.ú. S. a J. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že je nesporné, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě kupních smluv, uzavřených navrhovatelem a jeho matkou A. V. postupně v letech 1977 až 1985. Pokud se navrhovatel domáhá vydání předmětných nemovitostí, může tak učinit pouze na základě ust. §6 odst. 1 písmeno k) zákona č. 229/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady stanovené citovaným ustanovením zákona, zejména, že kupní smlouvy nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, především cena nemovitostí byla stanovena podle předpisů platných v době uzavírání kupních smluv. Protože podle zákona musí být pro vznik povinnosti vydat nemovitosti splněny obě uvedené podmínky, nezabýval se pozemkový úřad již tím, zda byly kupní smlouvy uzavřeny za stavu tísně.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel žalobou, v níž vytýkal pozemkovému úřadu nesprávné právní posouzení věci.
Krajský soud v Praze dne 18. 11. 1999 rozsudkem, čj. 45 Ca 83/99-53, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ve věci byla spornou pouze otázka naplnění restitučního titulu podle ust. §6 odst. 1 písmeno k) zákona č. 229/1991 Sb. Restitučním titulem je podle citovaného ustanovení pouze taková kupní smlouva, která byla uzavřena prodávajícími v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky jsou pak u úplatné smlouvy splněny, byla-li porušena ekvivalentnost vzájemných smluvních plnění a poměr získané hodnoty k vydávané hodnotě byl nápadně nevýhodný, přičemž nemusí jít jen o rozpor s cenovými předpisy. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že cena nemovitostí byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Soud neshledal nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupních smluv. Soud rovněž přisvědčil názoru pozemkového úřadu, že za daných podmínek by bylo nadbytečné, aby se zabýval otázkou naplnění stavu tísně, neboť tato otázka již nemohla mít na vlastní rozhodnutí vliv. Pokud se navrhovatel domáhá komplexního posouzení nápadně nevýhodných podmínek, a to ve spojení se skutečnostmi, které vyvolávají stav tísně, pak této námitce nemohl soud přisvědčit, neboť obě podmínky požadované zákonem je třeba posuzovat odděleně, třeba spolu věcně mohou souviset.
Rozsudek Krajského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož porušení navrhovatel namítá, stanoví právo každého vlastnit majetek, stejný obsah vlastnického práva všech vlastníků a právo na dědění. Ústavní soud dospěl po prozkoumání všech dostupných materiálů k závěru, že tato práva navrhovatele nebyla porušena. V napadeném rozsudku nebylo zpochybněno právo navrhovatele vlastnit majetek. Soud pouze konstatoval, že rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým se určuje, že navrhovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, bylo vydáno v souladu se zákonem. Ústavní soud konstantně judikuje, že pojem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek", používaný v restitučních zákonech (tedy i zákoně č. 229/1991 Sb.), je třeba vykládat tak, že se jedná především o rozpor s cenovými předpisy, v té době platnými, ale také i o jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce aj. a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Pro aplikaci výše uvedených ustanovení je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminuje výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení.
Soudy vycházely ze znaleckého posudku soudního znalce, z něhož vyplynulo, že předmětné nemovitosti (pozemky) nebyly v době uzavírání kupních smluv v zastavěné části obce a nebyly ani zastavěny, byly v užívání tehdejšího JZD a stanovená cena, byť vzhledem ke skutečné hodnotě pozemků velmi nízká, byla v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že jak pozemkový úřad, tak následně soud zvažovaly tyto i další všechny potřebné skutečnosti, na základě tohoto uvážení pak rozhodly a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, čímž postupovaly v souladu s platnými procesními předpisy a tedy ústavně konformním způsobem. Samotná skutečnost, že navrhovatel nebyl ve sporu úspěšný, neznamená porušení jeho základních práv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nebyla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu proto, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu