ECLI:CZ:US:2000:3.US.268.2000
sp. zn. III. ÚS 268/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele M. K., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti postupu Krajského soudu v Brně v řízení o podaném opravném prostředku proti rozsudku Městského soudu v Brně, čj. 45 C 143/92-86, ze dne 30. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal osobně dne 28. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Návrh směřoval proti postupu Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího v řízení o opravném prostředku proti rozsudku Městského soudu v Brně, čj. 45 C 143/92-86, ze dne 30. 6. 1998. Postupem Krajského soudu v Brně, přesněji jeho nečinnost ta měla být navrhovateli způsobena újma na jeho právech a byl tak porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel žádal, aby Ústavní soud neodmítl přijetí návrhu, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje a aby zajistil jeho právo, že se mu v přiměřené lhůtě dostane soudní a jiné právní ochrany podle čl. 36 Listiny. Navrhovatel také žádal, aby Ústavní soud posoudil, zda zákon č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. beze zbytku odstranil nerovnost občanů České republiky, kteří v zákonem stanovené lhůtě uplatnili nárok na vydání věci jako právní nástupci osob, které měly nárok na vrácení stejného majetku podle poválečných předpisů, ale tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Dále žádal, aby Ústavní soud posoudil, zda jednání soudce, který v odůvodnění rozsudku hrubě zkreslil zákon v míře, která činí tento předpis nepoužitelným pro všechny osoby, kterým zákon přiznává určité právo, může být nestranně hodnoceno pouze jako přípustná neznalost či nedbalost anebo musí být naopak posuzováno jako vědomé odepření práva s úmyslem poškodit účastníka soudního řízení. Konečně navrhovatel žádal, aby ústavní soud posoudil, zda na věci zúčastněné orgány České republiky svým dosavadním postupem vůči navrhovateli s ohledem na jeho rasovou odlišnost neporušily některá z ustanovení hlavy první Listiny. V samotném odůvodnění návrhu pak porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v tom, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací od listopadu 1998, kdy bylo doplněno odvolání proti výše uvedenému rozsudku soudu I. stupně, učinil pouze jediný právní úkon, když se přípisem ze dne 26. 1. 1999 dotázal navrhovatele, "zda přesně uvedenou formulaci části odvolání má odvolací soud brát jako vznesenou námitku podjatosti vůči soudkyni soudu I. stupně a v případě, že ano, měl ji blíže specifikovat". Dále navrhovatel uvedl, že neodůvodněné průtahy v odvolacím řízení k protokolované stížnosti ze dne 9. 12. 1999 připustila také předsedkyně Krajského soudu v Brně. Zjištěné průtahy obhájila sdělením, že Krajský soud není dostatečně personálně obsazen a také tlumočeným sdělením předsedy odvolacího senátu, že odvolací soud vyčká na závěry orgánů činných v trestním řízení. Navrhovatel však tvrdil, že občanský soudní řád nestanoví pro takový případ žádnou překážku v postupu řízení a nespatřoval žádné věcné důvody, které by odvolacímu soudu mohly bránit v projednání odvolání a rozhodnutí o opravném prostředku.
K posouzení návrhu si Ústavní soud přípisem ze dne 24. 5. 2000 vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, proti jehož nečinnosti návrh směřoval. K opakované výzvě podal Krajský soud v Brně své vyjádření, z něhož vyplynulo, že tento soud uznává, že délka řízení přesáhla délku, která by byla za obvyklých okolností přiměřená. Překročení obvyklé délky odvolacího řízení bylo podle vyjádření Krajského soudu v Brně způsobeno jednak tím, že tento senát je značně vytížen, a jednak tím, že odvolací soud čekal na to, zda orgány činné v trestním řízení nezahájí trestní stíhání soudkyně soudu I. stupně, na kterou navrhovatel podal trestní oznámení. Pokud by totiž byla odsouzena, musel by ji odvolací soud v každém případě vyloučit a z tohoto důvodu rozsudek zrušit. Dále pak Krajský soud v Brně sdělil, že ukončil odvolací řízení usnesením, sp. zn. 44 Co 679/98, ze dne 5. 9. 2000 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně rozhodl o vyloučení soudkyně soudu I. stupně, která věc rozhodovala, z dalšího projednávání a rozhodování v této věci.
Ústavní soud si je vědom toho, že řízení před odvolacím soudem svou délkou přesáhlo délku obvyklou, resp. přiměřenou pro toto řízení a mohlo tak dojít k porušení základního práva navrhovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, avšak z výše uvedeného je patrno, že toto pochybení již bylo činností samotného Krajského soudu v Brně odstraněno, protože tento soud již dále v průtazích nepokračoval a ve věci rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednávání a rozhodnutí. Vzhledem k této skutečnosti musel Ústavní soud konstatovat, že ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je za daného stavu ústavní stížnost nepřípustná, protože ve věci nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Věc se také nachází v řádném nalézacím řízení před soudem I. stupně a nebylo ještě znovu rozhodnuto. V dané chvíli není ani možné, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že Krajský soud je povinen zdržet se dalšího porušování základního práva na soudní ochranu a nepokračovat dále v průtazích v odvolacím řízení, protože tento soud již ve věci rozhodl a zanikl tak důvod, který by event. umožnil Ústavnímu soudu rozhodnout ve smyslu podaného návrhu.
Na základě výše uvedených závěrů pak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Pokud se jedná o další návrhy, které navrhovatel žádal projednat a vyslovit nálezem určité stanovisko, zde Ústavní soud konstatoval, že uvedené otázky nejsou předmětem řízení o podaném návrhu, protože návrhem byl napaden pouze postup odvolacího soudu, tj. v dané chvíli řešena otázka procesní, nikoliv otázka meritorní, týkající se samotné podstaty nároku uplatněného před obecným soudem, stejně tak nebylo předmětem návrhu jakékoliv rozhodnutí ve věci podjatosti soudkyně soudu I. stupně, kdy takové rozhodnutí v době podání návrhu nebylo ani přijato a Ústavní soud by tak předjímal rozhodování obecných soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2000