ECLI:CZ:US:2000:3.US.28.2000
sp. zn. III. ÚS 28/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti Č. T., a.s., se zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 10 Cmo 652/98-105, ze dne 25. 10. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 26 Cm 74/95-85, ze dne 4. 3. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 14. 1. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 10 Cmo 652/98-105, ze dne 25. 10. 1999, jímž byl v bodu I výroku do částky 428.639,- Kč a v bodu II potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 26 Cm 74/95-85, ze dne 4. 3. 1998 a v bodu I výroku do 18% úroku z prodlení od 3. 3. 1993 do zaplacení změněn rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 26 Cm 74/95-85, ze dne 4. 3. 1998. Uvedeným rozsudkem Krajského obchodního soudu byla navrhovatelce jako žalované před obecnými soudy uložena povinnost zaplatit žalobci částku 428.639,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 3. 3. 1993 do zaplacení z titulu vrácení plnění, poskytnutého bez právního důvodu. Podle názoru navrhovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na spravedlivý proces a současně postupem obecných soudů byl porušen čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 26 Cm 74/95, vedený u Krajského obchodního soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované strany, proti níž byla podána žaloba na vrácení bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši, které získala jako plnění bez právního důvodu od žalobce, obchodní společnosti I., a.s. Toto plnění představovalo úhradu údajného dluhu za užívání telefonních stanic, který vznikl podle tvrzení v žalobě obsažených ještě před existencí samotného žalobce. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobcův nárok je oprávněný. Svoje stanovisko pak soud I. stupně opřel o skutečnost, že žalovaný sice tvrdil, že došlo ke schválení žádosti žalobce o převod účastnictví a mělo se uplatnit ust. §35 odst. 6 vyhl. č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. "převodem účastnictví přecházejí na účastníka práva a povinnosti plynoucí z účastnictví převedené stanice; závazky vzešlé z užívání stanice před převodem účastnictví je povinen splnit společně a nerozdílně s novým účastníkem dosavadní účastník", avšak doklad o rozhodnutí podle §35 odst. 5 cit. vyhlášky předložen nebyl a je tedy zřejmé, že do doby rozhodování patrně ke změně účastnictví u příslušných telefonních stanic dosud nedošlo. Žalobce byl jako akciová společnost založen 21. 11. 1991 a do obchodního rejstříku byl zapsán 27. 12. 1991, místnosti, v nichž byly instalovány předmětné telefonní linky započal užívat na základě nájemních smluv od 1. 1. 1992. Dlužné úhrady za telefon byly požadovány za období obecně od ledna 1988 do dubna 1992 různě podle jednotlivých telefonních stanic v celkové výši 546.601 Kč. Žalobce požádal o převod účastnictví dne 11. 5. 1992. V ustanovení §35 odst. 6 Telefonního řádu sice stanoví, že závazky vzešlé z užívání stanice před převodem účastnictví je povinen splnit společně a nerozdílně s novým účastníkem dosavadní účastník, ovšem, podle názoru soudu I. stupně, zcela jednoznačně za období od žádosti o změnu účastnictví do jejího schválení, tedy za onu přechodnou dobu, v daném případě zřejmě za období 11. 5. 1992 - 1. 6. 1992. Protože žalovaná tvrdila, že k převodu účastnictví došlo k 1. 6. 1992, měla o tom předložit doklad. Takový doklad nepředložila a tudíž není postaveno na jisto, zda vůbec k přechodu účastnictví došlo. Zaplatil-li žalobce částku 546.601 Kč, učinil tak podle předložených dokladů bez právního důvodu a žalovaná se tak bezdůvodně obohatila. Užíval-li žalobce telefonní linky po 1. 1. 1992, pak by měl žalované nahradit škodu, což žalobce učinil jednak tím, že zaplatil celou požadovanou částku a nepřímo též tím, že na žalovaném žádá vrácení bezdůvodného obohacení v částce snížené o částky za používání telefonních stanic v době po 1. 1. 1992 tak, jak byly žalovanou vyúčtovány 1. 3. 1993. V předmětné věci se podle názoru soudu I. stupně zcela jasně jedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované tak, jak to má namysli §451 a násl. občanského zákoníku, neboť došlo k majetkovému prospěchu, získanému plněním bez právního důvodu a žalovaná je povinna podle §456 občanského zákoníku předmět bezdůvodného obohacení vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Soud I. stupně tedy konstatoval, že není jisto, zda vůbec došlo k přechodu účastnických práv na žalobce, neboť nebyl prokázán rozhodnutím o schválení změny v osobě účastníka, zároveň se zcela prokázalo, že žalobce žalované zaplatil částku 546.301 Kč a ani žalovaná nepopřela, že by částku neobdržela, a proto soud s ohledem na ust. §451 a násl. občanského soudního řádu, §35 Telefonního řádu a §152 a násl. občanského soudního řádu rozhodl rozsudkem čj. 26 Cm 74/95-67 ze dne 27. 9. 1996 tak, jak je ve výroku uvedeno. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesení, čj. 10 Cmo 69/97-80, ze dne 23. 10. 1997, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s vysloveným právním závěrem o tom, že soud I. stupně dostatečně nevyjasnil otázku účastenství na straně žalované. Ve věci znovu jednal Krajský obchodní soud v Praze, který po odstranění pochybení, uvedeného v rozhodnutí Vrchního soudu, rozhodl rozsudkem, čj. 26 Cm 74/95-85, ze dne 4. 3. 1998, stejně jako v rozsudku předchozím.
K odvolání žalované pak znovu rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem, čj. 10 Cmo 652/98-105, ze dne 25. 10. 1999, potvrdil bod I výroku co do meritorní částky a změnil bod I výroku co do rozhodnutí o úrocích z prodlení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem I. stupně byly rozhodné skutečnosti zjištěny na základě účastníky navržených a soudem provedených důkazů správně a úplně. Soud I. stupně rovněž vyjasnil otázku účastenství na straně žalované. Pokud jde o uplatněný nárok, žalobce prokázal, že zaplatil žalované účtovanou částku jako poplatky vyúčtované za užívání telefonních stanic v budově na ul. Z. 3, Praha 2, přičemž poplatky byly účtovány za období od ledna 1988 do poloviny roku 1992. Žalobce prokazatelně vznikl zápisem do obchodního rejstříku ke dni 27. 12. 1991, nemohl proto před tímto datem být uživatelem telefonních stanic. Pokud žalovaná za užívání stanic vyúčtovala poplatky za dobu před jeho vznikem, učinila tak bez právního důvodu. Důkazy navrhované žalovanou tuto rozhodnou skutečnost nemohou vyvrátit, proto soud I. stupně tyto navrhované důkazy neprovedl. Důkazy navrhované žalovanou směřují k prokázání jeho nároku na zaplacení vůči jiným subjektům, tyto nároky však nejsou předmětem řízení. Rozhodnou skutečností je pouze to, že předmětné služby nemohly být poskytnuty před datem 27. 12. 1991 žalobci a částka zaplacená žalované tak byla zaplacena bez právního důvodu. Pokud žalovaná namítá, že soud nesprávně vyložil ustanovení Telefonního řádu, odvolací soud uvedl, že této námitce nelze přisvědčit. Žalovaná v řízení neprokázala, že o převodu účastnictví bylo vydáno rozhodnutí podle §35 odst. 5 Telefonního řádu, a že toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno. Ručitelský závazek podle §35 odst. 6 Telefonního řádu proto žalobci nevznikl. Dopis žalované ze dne 19. 5. 1992, týkající se vyjmenovaných stanic, předložený v kopii žalovanou k jednání odvolacího soudu, nelze za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení považovat. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení a vznikla jí proto povinnost toto obohacení vrátit, v tomto bodu proto potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Odlišné stanovisko zaujal odvolací soud k rozhodnutí soudu I. stupně o úrocích z prodlení, a proto toto rozhodnutí změnil.
Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a tím bylo porušeno i ust. čl. 90 Ústavy ČR. Porušení svého práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soudy rozhodly v její neprospěch proto, že nenaplnila obsah příslušného obecně závazného právního předpisu, přestože jeho naplnění nebylo ani právně možné. Toto stanovisko navrhovatelka odůvodnila tím, že předmětná vyhláška o Telefonním řádu byla přijata počátkem 80. let a v prakticky nezměněné podobě existuje doposud. Vztah mezi navrhovatelkou a účastníkem telefonního provozu, upravený na základě stále platné právní úpravy podle předpisů z oblasti správního práva, se ze vztahu původně veřejnoprávní povahy přeměnil v důsledku společenskoekonomické transformace ve vztah soukromoprávní povahy a žalovaná nemůže rozhodovat o právech a povinnostech účastníka. Úvaha soudů, že sdělení navrhovatelky o tom, že žalobce se od 1. 6. 1992 stává účastníkem předmětných telefonních stanic, je podle názoru navrhovatelky právně nepřijatelná a představuje hrubý zásah do ústavou garantovaných práv, který lze charakterizovat jako odepření práva na spravedlivý proces. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. Ve vyjádření Vrchní soud v Praze uvedl, že nelze přisvědčit názoru navrhovatelky, že změnou společenskopolitických i ekonomických vztahů je jí znemožněno dodržovat obecně závazné předpisy. Rovněž podle názoru soudu nelze přisvědčit tvrzení, že ust. §35 odst. 5 Telefonního řádu mělo vždy deklaratorní charakter, protože tento závěr ze znění uvedeného ustanovení nelze učinit. Z obsahu ústavní stížnost, uvedl Vrchní soud v Praze, není zřejmé, z jakých důvodů nepovažuje navrhovatelka naplnění aplikovaných ustanovení Telefonního řádu za právně možné a dovozuje, že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Samo pro účastníka negativní rozhodnutí v projednávané věci, byl-li správně zjištěn skutkový stav a aplikována na zjištěný skutkový stav správná právní norma, takový závěr neopodstatňuje. Vrchní soud v Praze proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolává ochrany svých základních práv podle Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházejí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je nesouhlas navrhovatelky s právními závěry obecných soudů, které rozhodly v její neprospěch. Ústavní soud v již ustálené judikatuře jednoznačně konstatoval, že samotný neúspěch ve sporu není důvodem pro závěr, že rozhodnutím obecného soudu byla porušena základní práva a svobody účastníka řízení, který se svým návrhem neuspěl. Ústavní soud, pokud předmětem ústavní stížnosti je námitka nesprávných právních závěrů a špatného hodnocení skutkového stavu, může pouze napadená rozhodnutí posoudit z hlediska úpravy procesu dokazování a hodnocení důkazů a zkoumat, zda obecné soudy v tomto procesu postupovaly v souladu s principy ovládajícími hodnocení důkazů, zejména v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud při tomto zkoumání Ústavní soud dospěje k závěru, že obecné soudy postupovaly v intencích §132 občanského soudního řádu, hodnotily každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a nemůže konstatovat zřejmý a podstatný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, nemůže do této základní činnosti obecných soudů zasáhnout, byť by event. s jejich závěry nesouhlasil. V předmětné věci Ústavní soud musí konstatovat, že obecné soudy postupovaly v duchu výše uvedených principů, zabývaly se zjištěním skutkového stavu v dostatečném rozsahu, prováděly navrhované důkazy, event. v odůvodnění přesvědčivě uvedly, proč některé důkazy, navržené navrhovatelkou, neprovedly. Ústavní soud přisvědčil i právním závěrům obecných soudů o aplikaci příslušných ustanovení Telefonního řádu. Ústavní soud naopak nemohl přisvědčit stanovisku navrhovatelky v tom, že ustanovení §35 odst. 5 Telefonního řádu má jen deklaratorní povahu, z citovaného ustanovení takový závěr vyvodit nelze. I když navrhovatelka nemůže autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech jedince, přesto změna účastníka telefonní stanice není jen věcí účastníka, ale musí vzhledem k předmětnému ustanovení být akceptována provozovatelem telefonní sítě. Na základě výše uvedených závěrů pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces a nebyl porušen ani namítaný čl. 90 Ústavy ČR.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu