ECLI:CZ:US:2000:3.US.280.2000
sp. zn. III. ÚS 280/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ČR podaného K. B., zast. Mgr. K. G., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 175/99, ze dne 19. 1. 2000, v e spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 4/99, ze dne 8. 10. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným dne 9. 5. 2000 se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 175/99, ze dne 19. 1. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 4/99, ze dne 8. 10. 1999. Citovaným rozsudkem byl navrhovatel uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ochranou a současně mu bylo uloženo ústavní protialkoholní ochranné léčení. Odvolání navrhovatele bylo potom citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze dle §256 trestního řádu (dále tr.ř.) jako nedůvodné zamítnuto. V podaném návrhu má navrhovatel za to, že vydanými rozhodnutími soudy obou stupňů bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, tak jak je obsaženo v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
Za dané situace si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 4/99, jakož i vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Z uvedeného spisového materiálu zjistil, že navrhovatel byl shledán vinným pro shora již označený trestný čin spočívající v tom, že dne 23. 7. 1998 v podnapilém stavu napadl svou družku tak, že ji rdousil a ta v důsledku udušení ze zardoušení zemřela. V průběhu celého trestního řízení navrhovatel tvrdil, že smrt své družky nepřivodil a dovozoval, že musela zemřít jiným způsobem. Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že v označené trestní věci bylo konáno obsáhlé dokazování jak výslechem řady svědků (vyjadřujících se zejména k soužití navrhovatele s poškozenou), tak i znaleckými posudky z oboru soudního lékařství týkajících se příčin a mechanismu smrti poškozené a zabývajících se i osobou navrhovatele. Na základě takto vedeného dokazování potom soud I. stupně dovodil vinu navrhovatele z trestného činu, pro který byla vůči němu vznesena obžaloba a ve věci vydaný rozsudek potom potvrdil i soud odvolací, který (jak uvedeno shora) odvolání navrhovatele zamítl, když souhlasil se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a jeho právními závěry z takto zjištěného skutkového stavu vyvozenými.
V podaném návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem označeném jako ústavní stížnost navrhovatel znovu (stejně jako v řízení před obecnými soudy) tvrdí, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Poukazuje na průtahy v řízení, v rámci kterých nemohl uplatnit dostatečně své výhrady vůči svědku H. (jeho výpovědi), když ten mezitím zemřel. Má za to, že nebylo prokázáno, že to byl on, který poškozenou rdousil ve snaze ji usmrtit a uzavírá s tím, že nebyly tak provedeny (zjištěny) žádné důkazy, které by jeho vinu prokazovaly. Má tak za to, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zejména ovšem jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny). Proto také obě napadená rozhodnutí navrhl zrušit.
K věci si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze uvedl, že se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami navrhovatele, které jsou stejné jako ty, které již uplatnil v rámci podaného odvolání. Poukázal na jednoznačné zjištění cizího zavinění při smrti poškozené, mechanizmu jejího zranění zjištěného spolehlivě znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství. Závěrem dospěl k názoru, že návrh (ústavní stížnost) by měl být odmítnut, případně zamítnut.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedlo, že stran svědka H. šlo o jeho výpověď poskytnutou v souladu s trestním řádem, kdy nebylo možné předpokládat svědkovu smrt, jeho výpověď přitom nebyla klíčovým a jediným důkazem. Z hlediska namítaných průtahů v řízení také poukázalo na nutnost podrobit nejprve znaleckému zkoumání osobu navrhovatele z hlediska jeho trestněprávní odpovědnosti. Stran dalších námitek navrhovatele poukázalo na skutečnost, že tyto již uplatnil v řízení před obecnými soudy, které se s nimi vyrovnaly. Podaný návrh (ústavní stížnost) pak v závěru svého vyjádření navrhl zamítnout.
Po zvážení skutečností plynoucích z označeného spisového materiálu, obsahu podaného návrhu i citovaných vyjádření, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Nutno opakovaně připomenout, že ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných představuje pouze a výlučně hledisko ústavněprávní. Z tohoto hlediska vycházeje Ústavní soud zjistil, že obecné soudy ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Námitky uplatněné navrhovatelem v řízení před Ústavním soudem byly podstatné míře uplatněny již v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti pak nelze než konstatovat, že obecné soudy se jimi zabývaly (reagovaly na ně), také svůj postoj k nim vysvětlily. Podle přesvědčení Ústavního soudu tak učinily způsobem, který nelze označit za protiústavní. Věc navrhovatele byla projednána způsobem, který respektuje jeho právo na spravedlivý proces kdy navrhovatel bezpochyby měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jeho věc byla projednána veřejně a nelze mít ani za to, že vykazovala zbytečných průtahů. Ústavní soud nezjistil ani to, že by obecné soudy jednaly v rozporu s příslušnými trestně-právními předpisy a neshledal ani to, že by právní závěry zjištěné obecnými soudy byly v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Zde je snad na místě poukázat na závěry znaleckých zjištění o příčinách a mechanizmu vzniku smrti poškozené (cizí zavinění) i o charakteru a struktuře osoby navrhovatele, četné výpovědi svědků a jejich hodnocení soudy, kdy v této souvislosti nebyl nalezen ani náznak pouhé přítomnosti případné třetí osoby na místě činu v kritické době, přičemž je (z hlediska obsahu návrhu) zřejmé, že výpověď svědka H. nebyla přeceňována a nebyla tak ani vnímána soudy jako důkaz rozhodující pro nalezení viny navrhovatele.
Z pohledu řečeného pak nelze mít za to, že postupem obecných soudů byla zasažena (a to i navrhovatelem namítaná) jeho ústavně zaručená práva, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu