ECLI:CZ:US:2000:3.US.287.2000
sp. zn. III. ÚS 287/2000
Usnesení
III. ÚS 287/2000
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel, zastoupeného JUDr. L. Ž., ředitelem Legislativního a právního odboru MF-GŘC, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2000, sp. zn. 25 Cdo 261/2000, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 25 Co 643/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2000 (25 Cdo 261/2000-129) a spolu s ním též usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 1999 (25 Co 643/99-118) a tvrdil, že označené obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); své tvrzení stěžovatel odůvodnil rozsáhlými vývody, jimiž dovozoval, že procesní postup, resp. rozhodnutí označených obecných soudů jsou pod aspekty občanského soudního řádu nesprávné nebo s nimi rozporné. Aniž by - mimo již zmíněný rozbor obecných procesních otázek - své tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolával, blíže rozvedl či přiměřeně zdůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z rozhodovacích důvodů obecných soudů, obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí, je patrno, že stěžovatel je účastníkem řízení (žalovaným) v náhradovém sporu žalobce E., spol. s r. o. (vedenou před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 152/95) a že toto řízení není dosud pravomocně skončeno, i když z části, v důsledku zpětvzetí žaloby, je zastaveno.
K procesním problémům, které posléze s konečnou platností vyřešil svým (ústavní stížností napadeným) usnesením Nejvyšší soud ČR, došlo v důsledku toho, že obecný soud
I. stupně (usnesením ze dne 9. září 1998) zamítl návrh žalobce na "upřesnění označení žalovaného na Českou republiku - Ministerstvo financí, Praha 1, L. 15", když až do té doby byl žalovaný označen jako "Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel se sídlem v Praze 1, L. 15", a když toto usnesení odvolací soud (ústavní stížností napadeným) usnesením ze dne 31. srpna 1999 zrušil a obecnému soudu I. stupně věc ve zrušeném rozsahu mu vrátil k dalšímu řízení s příkazem, aby "žalobce poučil, že jednou řádně označeného účastníka řízení nelze nahradit účastníkem jiným, způsobem, který zvolil, (a proto jej) vyzve k doplnění podání, určí mu k tomu přiměřenou lhůtu a o doplněném návrhu rozhodne".
Stěžovatel, pokládaje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a právní závěry v něm obsažené za nesouladné s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§43,
§42 odst. 4, §79 odst. 1 o. s. ř.), napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však bylo dovolacím soudem, z důvodů vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí (v ústavní stížností napadeném usnesení), jako nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 4 al. 1, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Z takto stručně podaného procesního postupu a současného stavu věci je zřejmé, že věc sama (náhrada škody) není meritorně skončena.
Jakkoli Ústavní soud ve své rozhodovací praxi otázkám procesní čistoty řízení před orgány veřejné moci jako ústavně významným pravidlům stanoveného postupu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) věnuje zvýšenou pozornost a jim poskytuje důraznou ochranu, děje se tak v intencích jeho rozhodovací praxe vždy za předpokladu, že věc sama je meritorně pravomocně skončena (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996, a další), neboť jiný postup by ve svých důsledcích znamenal porušení zásady subsidiarity, na níž je ústavní soudnictví založeno, když respekt k této zásadě je současně výrazem respektu k nezávislosti obecného soudnictví, jemuž především v průběhu řádného řízení před obecnými soudy přísluší v instančním postupu odstranit vady řízení, pokud bylo toto řízení jimi postiženo.
Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. června 2000