ECLI:CZ:US:2000:3.US.291.99
sp. zn. III. ÚS 291/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu navrhovatele M. M., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1999, čj. 12 Co 289/99-37, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 15. 6. 1999 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, kterým brojil proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1999, čj. 12 Co 289/99-37, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Plzeň-město ze dne 17. 3. 1999, čj. 14 C 160/98-32, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud, po zjištění, že projednání návrhu nebrání formální nedostatky, si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp.zn.14 C 160/98 a z něj zjistil, že dne 29. 4. 1998 podal navrhovatel žalobu proti P. S. o zaplacení 7.500,- Kč s příslušenstvím a nákladů řízení. Dále navrhovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 11. 6. 1998, čj. 14 C 160/98-13, osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání. Krajský soud v Plzni dne 26. 6. 1998 usnesením, čj. 12 Co 478/98-17, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Okresní soud Plzeň-město pak usnesením ze dne 8. 9. 1998 vyzval navrhovatele, aby ve lhůtě 3 dnů uhradil soudní poplatek ve výši 500,- Kč, a to v kolcích. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání s odůvodněním, že povinnost zaplatit soudní poplatek vyplývá ze zákona a neukládá se usnesením. Krajský soud v Plzni dne 15. 10. 1998 usnesením, čj. 12 Co 665/98-24, uvedené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dne 6. 1. 1999 Okresní soud Plzeň-město usnesením, čj. 14 C 160/98-29, řízení ve věci původní žaloby zastavil s odůvodněním, že do dne vydání tohoto usnesení navrhovatel soudní poplatek nezaplatil. Dne 16. 2. 1999 podal navrhovatel okresnímu soudu Plzeň-město žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti uvedenému usnesení o zastavení řízení, s odůvodněním, že on sám byl v té době jako příslušník mezinárodních ozbrojených sil v Bosně a jeho právní zástupce JUDr. G. byl od 12. 1. 1998 (a je dosud) práce neschopen. Současně zaplatil sporný soudní poplatek. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 17. 3. 1999, čj. 14 C 160/98-32, lhůtu navrhovateli neprominul. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel byl vyzván k zaplacení soudního poplatku tímto soudem dvakrát - 8. 9. 1998 a 31. 12. 1998. Soud nevzal v úvahu, že navrhovatel byl v Bosně, neboť byl řádně právně zastoupen a důvod zmeškání se tedy musí týkat právního zástupce. Důvod, týkající se právního zástupce však nelze akceptovat, neboť v době pracovní neschopnosti právního zástupce tento podával ve věci odvolání, konkrétně dne 19. 6., 25. 8. a 14. 9. V době, kdy byl, podle žádosti o prominutí zmeškání lhůty, práce neschopen tedy činil jiné právní úkony, mohl proto podat i odvolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 1. 1999, čj. 14 C 160/98-29.
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, v němž opět uvedl, že v době, kdy byl vyzýván k zaplacení soudních poplatků sloužil ve vojenských jednotkách v Bosně, a proto nemohl podat odvolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město, které mu ostatně jeho právní zástupce dosud nedoručil. JUDr. G. byl v době od 12. 4. 1998 práce neschopen. Jestliže v době této pracovní neschopnosti "konal jakési právní úkony", z čehož soud vyvozuje, že byl schopen konat právní úkony, soud není oprávněn tuto otázku hodnotit. Jaké právní úkony mohl v době své nemoci JUDr. G. konat, může posoudit pouze soudní znalec (nikoliv ani ošetřující lékař). Krajský soud v Plzni dne 31. 3. 1999 usnesením, čj. 12 Co 289/99-37, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že navrhovatel byl v předmětném řízení zastoupen advokátem, jemuž v příslušném procesním úkonu nebránily žádné závažné důvody. Pokud jde o skutečnost, že právní zástupce navrhovatele nemohl v době doručení výzvy okresního soudu k zaplacení soudního poplatku činit žádné právní úkony pro pracovní neschopnost, jednak tuto tvrzenou skutečnost nijak spolehlivě neprokázal a navíc je odvolacímu soudu z jeho vlastní činnosti známo, že právní zástupce se v této době (v rozhodném období) pohyboval v budově soudu. Dle sdělení ošetřující lékařky nebyl dr. G. upoután na lůžko a běžně se pohyboval i mimo své bydliště. Uvedené usnesení napadl navrhovatel dovoláním. Řízení o dovolání Nejvyšší soud zastavil, neboť neshledal svou funkční příslušnost.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1999 podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že jak usnesení okresního soudu, tak usnesení krajského soudu porušují jeho práva na spravedlivý proces, daná mu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení zmíněných práv mělo dojít tím, že soudy vycházely z toho, že právní zástupce navrhovatele opomenul zaplatit soudní poplatek za podaný návrh a včas podat odvolání. Ve skutečnosti tak JUDr. G. neučinil proto, že byl velmi těžce nemocen a v době nemoci nebyl schopen činit žádné právní úkony, tedy ani sepsat a podat odvolání, ani za sebe ustanovit jiného advokáta substitutem. Tvrzení krajského soudu, že svou pracovní neschopnost nijak neprokázal a že se v inkriminované době pohyboval v budově soudu, je podle navrhovatele výmyslem tohoto soudu. Není pravdivé ani tvrzení ošetřující lékařky, že v době pracovní neschopnosti nebyl upoután na lůžko a běžně se pohyboval mimo své bydliště, neboť podle zprávy Kardiocentra fakultní nemocnice Královské Vinohrady a I. lékařské kliniky fakultní nemocnice v Plzni nebyl až do 17. 3. 1999 schopen činit žádné právní úkony. Lékařské zprávy mu zakazovaly jakoukoliv pracovní činnost, včetně provádění právních úkonů.
Na výzvu Ústavního soudu se k věci vyjádřil Krajský soud v Plzni, který se v plném rozsahu odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že nemá co by k věci dodal.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud však porušení uvedeného základního práva neshledal. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil se svou věcí na soud. Pokud se soudy jeho věcí meritorně nezabývaly, stalo se tak vinou navrhovatele samotného, neboť nesplnil zákonem stanovené podmínky, za nichž může soud jednat, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván.
Pokud jde o prominutí zmeškání lhůty, podle §58 odst. 1 občanského soudního řádu soud promine zmeškání lhůty, jestliže ji účastník nebo jeho právní zástupce zmeškal z omluvitelného důvodu a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Skutečnost, zda důvod zmeškání byl omluvitelný, je dán v úvahu soudu.
Dlouhodobá pracovní neschopnost jeho právního zástupce by sama o sobě mohla být omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty. Jestliže však v době této pracovní neschopnosti (a zároveň v době dlouhodobé nepřítomnosti navrhovatele) právní zástupce činil právní úkony ve věci (jak je zřejmé ze spisového materiálu podal v té době tři odvolání proti usnesením soudu v souzené věci, konkrétně 19.6., 25.8. a 14.9), nelze u dalšího podobného právního úkonu mít bez dalšího za to, že jej nemohl pro špatný zdravotní stav učinit. Právní zástupce navrhovatele ostatně nedoložil zhoršení svého zdravotního stavu v inkriminovanou dobu a ani to nenamítal. Jen ztěží lze považovat za porušení základních práv navrhovatele, jestliže se tento dovolával své pracovní neschopnosti pouze v případě zmeškání lhůty pro podání odvolání v jednom případě, kdežto u jiných právních úkonů, za téhož zdravotního stavu a tedy téže situace, se této neschopnosti nedovolával a úkony činil. V daných souvislostech lze mít za to, že argumentace pracovní neschopností právního zástupce navrhovatele je účelová a pokud ji soud nepovažoval za důvod pro prominutí zmeškání lhůty, postupoval ústavně konformním způsobem a neporušil navrhovatelova základní práva daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že podle ustanovení §27 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, pokud brání advokátovi, který vykonává advokacii samostatně, jakákoli překážka ve vykonávání advokacie, je povinen ustanovit bez odkladu jiného advokáta po dohodě s ním svým zástupcem. To však právní zástupce navrhovatele neučinil, ačkoliv jeho pracovní neschopnost trvala delší dobu. Pokud tedy byl navrhovatel krácen na svých právech, nestalo se tak proto, že by obecné soudy porušily jeho základní práva.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu