ECLI:CZ:US:2000:3.US.293.2000
sp. zn. III. ÚS 293/2000
Usnesení
III. ÚS 293/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2000, sp. zn. 10 Ca 341/99, mimo ústní jednání dne 7. 6. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své restituční věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2000 (10 Ca 341/99-45) a tvrdil, že označený soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také "právo na jeho vlastnictví" plynoucí z čl. 11 označeného ústavního předpisu; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud rozhodující o stěžovatelově věci v režimu správního rozhodnutí "nedostatečně právně vyhodnotil zjištěný skutkový stav....., když jeho restituční nárok subsumoval pod zákon č. 243/1992 Sb." (jeho restituční nárok uplatněný v intencích zák. č. 229/92 Sb. takto "právně překvalifikoval"), nedbal zásad vyložených svého času Nejvyšším správním soudem (Bohuslav 3625/24 a 1318, případně též v nálezu z 9. ledna 1947 č. 457/47-3) a přepjatým formalismem mu "v konečném důsledku upřel uplatnění jeho (vlastnických) práv". Navrhl proto - s odkazem na ustanovení §75
odst. 2 písm. a) zákona - aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že obecný soud rozhodující o opravném prostředku vedlejšího účastníka (v řízení před ním navrhovatele) s. p. Státní rybářství v Českých Budějovicích zrušil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Táboře ze dne
6. září 1999 (čj. PÚPr/2922/99-Ri - UZ 362/2) a věc - vyloživ přitom svůj právní názor - mu vrátil k dalšímu řízení; pozemkový úřad totiž (zrušeným) rozhodnutím určil, že stěžovatel je vlastníkem (blíže označených a popsaných) nemovitostí ležících v kat. úz. P.
Proti právnímu názoru vyslovenému obecným soudem stěžovatel brojí obsáhlými námitkami a "poslání své ústavní stížnosti" [ve spojitosti s odkazem na ust. §75 odst. 2
písm. a) zákona] zdůvodnil tím, že (jeho) "stížnost svým obsahem a významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dotýká se práv širokého okruhu osob restituentů, když za podklad svého tvrzení co do přípustnosti jeho ústavní stížnosti vzal zásady vyložené v nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 15/96" (publ. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 99, Praha 1997, viz též Sbírka zákonů pod č.
280/1996 Sb.); stěžovatel je si tedy vědom, že svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí, jímž však řízení o jím uplatněném nároku nekončí a nedostatek procesní podmínky věci skončené rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 2 al. 2 zákona), nahrazuje tvrzením ohrožení zájmů "širokého okruhu osob (jiných) restituentů".
Stěžovatelem zvolená právní konstrukce je však nesprávná.
Odhlédnuto od toho, že sám odkaz na široký okruh jiných restituentů je pro naprostý nedostatek skutkových podmínek zcela vágní, stěžovatel přehlíží, že ústavní soudnictví je v zásadě založeno na zásadě subsidiarity, dle níž jen tam, kde byly vyčerpány všechny (procesní a jiné) možnosti plynoucí z obecného práva (řádných řízení před orgány veřejné moci), je při splnění dalších zákonem stanovených podmínek na místě ingerence Ústavního soudu.
Jestliže obecný soud v rámci své, zákonem stanovené pravomoci (§250h
odst. 2 o. s. ř.) zrušil rozhodnutí správního orgánu, jestliže způsobem zákonem vyžadovaným své rozhodnutí odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to včetně právního závěru, k němuž dospěl (a jehož přezkum jako přezkum věcné správnosti či legality Ústavnímu soudu podle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší - k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,
Praha 1995), a konečně jestliže správnímu orgánu uložil, které konkrétně stanovené otázky má před novým rozhodnutím v dalším řízení posoudit, nelze obecnému soudu - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - ani jeho postupu ani jeho rozhodnutí nic podstatného vytknout, tím méně pak dospět k závěru, že pro absenci "adekvátního právního zdůvodnění" je důsledkem "svévole"; stěžovatelovi ostatně v následném řízení zůstává pro obranu jím uplatněných nároků dostatek místa i procesních prostředků, jež jsou mu jako prostředky stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zachovány.
Pod tímto zásadním aspektem, dotýkajícím se zásad ústavního soudnictví, stěžovatelovy odkazy na výklad plynoucí z nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 15/96 jeví se jako zcela nepřípadný, mimo jiné i proto, že tento výklad se v podstatě dotýká obecných postupů posuzování ústavnosti a kritérií rozhodných pro postup při případném střetu kolidujících práv, k němuž však ve věci posuzované stížnosti nedošlo.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona], aniž by se jevila potřeba vésti předtím stěžovatele k odstranění nedostatků ve vykázané plné moci (nečitelnost, nedostatek superlegalizační doložky).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. června 2000