ECLI:CZ:US:2000:3.US.295.2000
sp. zn. III. ÚS 295/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení navrhovatelky H. N., o ústavní stížnosti proti usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 113/2000, ze dne 8. 3. 2000, a o zrušení §43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 11. 5. 2000 návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který byl doručen tomuto soudu dne 12. 5. 2000. Podaným návrhem se navrhovatelka domáhala jednak zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 113/2000, ze dne 8. 3. 2000 a dále zahájení řízení o návrhu na zrušení §43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle názoru navrhovatelky bylo uvedeným usnesením ÚS ČR a jeho postupem před vydáním napadeného usnesení porušeno její základní právo na to, aby její záležitost byla spravedlivě, veřejně a v její přítomnosti projednána nezávislým a nestranným soudem, čímž došlo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené usnesení Ústavního soudu zrušil. Současně navrhovatelka podala návrh na zrušení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože jeho aplikací došlo k výše uvedenému porušení základních práv.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Řízení o ústavní stížnosti je řízením jednoinstančním, protože ani proti nálezu Ústavního soudu, jímž bylo ústavní stížnosti vyhověno nebo ústavní stížnost zamítnuta, ani proti usnesení, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, není přípustné odvolání (§54 odst. 2, §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Návrh na zrušení zákona nebo jeho části může podle §64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek, uvedených v §74 cit. zákona.
V předmětné věci se navrhovatelka návrhem označeným sice jako ústavní stížnost proti usnesení Ústavního soudu v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí Ústavního soudu, tj. podle obsahu návrhu podává odvolání proti rozhodnutí tohoto soudu, které bylo vydáno ve formě usnesení (§43 cit. zákona). Vzhledem k tomu, že odvolání proti usnesení Ústavního soudu není podle §43 odst. 3 cit. zákona přípustné, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh směřující proti usnesení Ústavního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnout jako návrh nepřípustný.
K návrhu na zrušení ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2000