ECLI:CZ:US:2000:3.US.296.99
sp. zn. III. ÚS 296/99
Usnesení
III.ÚS 296/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimírka Jurky a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. J. D., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.1999, č.j. 26 Cdo 826/99-49, za účasti vedlejšího účastníka Pražské restaurace, státní podnik v likvidaci, zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.1999, č.j. 26 Cdo 826/99-49, kterým bylo zastaveno řízení o jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.12.1997, č.j. 20 Co 475/97-26. V doplnění ústavní stížnosti, po odstranění vad návrhu, tvrdí stěžovatel, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje v postupu soudu, kterým mu byla odňata možnost odstranit vady podání, a proto nemohlo být věcně rozhodnuto o jeho dovolání. Konkrétně poukazuje na skutečnost, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.7.1998, č.j. 22 C 221/95-35, měl být vyzván, aby dovolání doplnil o náležitosti podle §42 odst. 4 a §241 obč. soudního řádu. Citované usnesení mu nebylo doručeno, a proto dovolání nemohlo být doplněno. Stěžovatel dále uvádí, že v době doručování uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 se v místě doručení nezdržoval, protože se v letním období zdržuje v rekreačním objektu. V porušení postupu při doručování výzvy a v tom, že Nejvyšší soud nezkoumal skutečnost, zda se stěžovatel v místě doručení zdržoval či nikoliv a spokojil se pouze se zprávou pošty o postupu při doručování, spatřuje stěžovatel důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí zatěžuje vážná vada, spočívající nejen v rozporu s obč. soudním řádem, ale též v rozporu s označenými ústavně zaručenými právy.
III.ÚS 296/99
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na stanovisku obsaženém v odůvodnění napadeného usnesení. K argumentům stěžovatele uvedl, že z příslušné doručenky, jako dokladu o doručení výzvy k odstranění vad dovolání a nedostatku podmínky řízení, nevzcházely pochybnosti o tom, že by byl dodržen předpokládaný postup uvedený v §46 odst. 2 obč. soudního řádu pro vznik fikce náhradního doručení. Z tohoto důvodu by měl, podle jeho názoru, Ústavní soud stížnost zamítnout.
Pražské restaurace, státní podnik v likvidaci, jako vedlejší účastník, v podrobném vyjádření nesouhlasí s argumenty stěžovatele a poukazuje na obecné principy statusu účastníka soudního řízení, zejména navrhovatele. V této souvislosti namítá, že stěžovatel se nemůže dovolávat porušení ústavních principů vycházejících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, když sám nerespektovat ustanovení §101 odst. 1 obč. soudního řádu ukládající mu povinnost přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení. Proto vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 221/95 vyplývá: Vedlejší účastník podal dne 27.11.1995 proti stěžovateli návrh na vydání platebního rozkazu směřujícímu k zaplacení částky 225 000,- Kč s příslušenstvím, když jeho dluh vznikl nezaplacením nájemného. Soud I. stupně platební rozkaz vydal, stěžovatel proti němu podal odpor. Po jednání, kterého se stěžovatel nezúčastnil, vydal soud I. stupně rozsudek ukládající povinnost dlužnou částku zaplatit. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, soud II. stupně rozsudek potvrdil. Proti němu podal stěžovatel opravný prostředek označený jako "odpor", o němž se později - k výzvě soudu - vyjádřil, že "souhlasí s dovoláním". Nato vydal Obvodní soud pro Prahu 1 usnesení č.j. 22 C 221/95-35 ze dne 3.7.1998 obsahující výzvu k doplnění dovolání. Toto usnesení odeslal na adresu stěžovatele, jako zásilku určenou do vlastních rukou. Podle údajů pošty na doručence připojené k zásilce, první pokus o doručení byl proveden v pátek 17.7.1998, adresát ale nebyl zastižen, i když se v místě zdržoval. Neúspěšný byl i druhý pokus o doručení provedený v pondělí 20.7.1998, téhož dne byla proto zásilka uložena na poště a stěžovatel byl o uložení vyrozuměn. Po uplynutí úložní doby byla zásilka vrácena odesílateli. Soud I. stupně předložil spis Nejvyššímu soudu s upozorněním, že se mu nepodařilo odstranit vady dovolání. Nejvyšší soud spis vrátil, neboť nebyla splněna poplatková povinnost. Následně Obvodní soud pro Prahu 1 opakovaně komunikoval se stěžovatelem, neboť ho vyzval k zaplacení soudního poplatku, stěžovatel požádal o osvobození, k další výzvě soudu žádost doplnil, aby posléze usnesením č.j. 22 C 221/95-46 ze dne 4.3.1999 stěžovateli osvobození přiznal. Teprve poté rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením o zastavení dovolacího řízení.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo napadeným usnesením došlo k zásahu do základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný¨). Obdobné platí o zachování práva stěžovatele, aby se věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, když soudy jeho právo respektovaly, avšak stěžovatel nevyvinul dostatek snahy, aby svoje právo realizoval. V řízení o dovolání postupoval Nejvyšší soud v intencích předpisů upravujících příslušný procesní pravidla, vycházel ze zjištěných skutečností, a tudíž zachoval i principy vyjádřené
III.ÚS 296/99
v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud konstatuje, že nastoupivší nepříznivé následky vzniklé nemožností stěžovatele přednést další návrhy na svoji obranu (ať již procesněprávní, tak hmotněprávní) si přivodil stěžovatel sám laxním přístupem k ochraně svých práv a právem chráněných zájmů. Stěžovateli např. nebrání, aby za podmínek §55 vyhl. č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k podmínkám dopravy úředních písemností s doručenkou (příl. č. 5 vyhl. č. 78/1989 Sb.), požádal poštu o dosílání zásilek.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 3.2.2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu Ústavního soudu