ECLI:CZ:US:2000:3.US.298.2000
sp. zn. III. ÚS 298/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele O. M., V. M. a M. M., všichni právně zastoupeni JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1999, čj. 10 Co 446/99-361, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 12. 5. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 5. 2000. V předmětném návrhu brojili proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1999, čj. 10 Co 446/99-31, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 2. 1999, čj. 8 C 316/89-323, s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud, po zjištění, že jsou ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat, si vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále, sp.zn. 8 C 316/89 a z něj zjistil, že dne 19. 12. 1989 podali O. M. a M. M. žalobu na vyklizení a předání
nemovitostí v k.ú. K., v žalobě specifikovaných. V mezidobí O. M. zemřel, jeho právními nástupci se stali V. M. a O. M.
Okresní soud dne 10. 2. 1999 (když před tím krajský soud jeho rozhodnutí opakovaně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu jednání) rozsudkem, čj. 8 C 316/89-323, žalobu zamítl. Proti rozsudku podala M. M. odvolání, v němž namítala nesprávné hodnocení provedených důkazů.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, pak dne 22. 12. 1999 rozsudkem, čj. 10 Co 446/99-361, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že okresní soud vycházel ze správných skutkových zjištění. Žalobci v odvolání ostatně ani nezpochybňovali skutkový stav a nenavrhovali v tomto směru žádné nové důkazy, ale namítali pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů. Z dokazování vyplynulo, že navrhovatelé neprokázali, že by nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem a proto se nemohli domáhat ochrany svého vlastnického práva.
Tento rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich základní práva daná jim čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné právní závěry. Kromě toho se krajský soud nezabýval uplatněním zákonné právní domněnky, stanovené §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, jak navrhovatelé požadovali ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, čímž porušil právo navrhovatelů na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, trval na skutkových i právních závěrech obsažených v odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud, po zjištění, že ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatelé především namítají, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich právo vlastnictví, dané jim čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však takové porušení základního práva neshledal. Citovaný článek Listiny stanoví právo každého vlastnit majetek, rovnost vlastnického práva a jeho zákonného obsahu, jakož i jeho ochrany. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že citované ustanovení Listiny poskytuje ochranu vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. Jádrem sporu, který probíhal před obecnými soudy, bylo právě určení vlastnického práva k nemovitostem. Jestliže soud dospěl k závěru, že toto právo nebylo prokázáno, nemohl mu v takovém případě poskytnout ochranu.
Pokud jde o námitku, že soudy porušily navrhovatelova práva na spravedlivý proces, je třeba konstatovat, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Jestliže se krajský soud výslovně nezmínil o námitce navrhovatelů, uvedené v odvolání a týkající se aplikace §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., je třeba vycházet z celého kontextu odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud totiž výslovně uvedl, že se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, který provedl všechny navržené důkazy a lze mít za to, že se tak s uvedenou námitkou vypořádal. Okresní soud se totiž v odůvodnění rozsudku obsáhle zabýval otázkou zápisu vlastnického práva a jeho skutečné existence (list 4-5 rozsudku) a i když výslovně neuvažoval o aplikaci zmíněného ustanovení, z odůvodnění jasně vyplývá, že zápis byl proveden nesprávně a že tudíž byl prokázán opak, ve smyslu §16 odst. 1 in fine citovaného zákona. Odůvodnění obecného soudu je z tohoto hlediska přesvědčivé. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly v souzeném případě ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených úvah proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě nebyla porušena základní práva navrhovatelů, daná jim ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Nezbylo mu proto než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu