ECLI:CZ:US:2000:3.US.305.2000
sp. zn. III. ÚS 305/2000
Usnesení
III. ÚS 305/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.Ř., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2000, sp. zn. 9 Co 157/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad [§41 písm. b) zákona] ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. března 2000 (9 Co 157/2000), a aniž by podrobněji rozvedl, v čem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), po podrobné argumentaci ve věci samé navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak podle odůvodnění ústavní stížnosti, tak podle rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí, stěžovatel jako jeden z dědiců v řízení před obecnými soudy návrhem na určení (§80 o. s. ř.), podaným proti současným vlastníkům v řízení blíže označeného a popsaného pozemku v kat. úz. M., usiloval o vydání rozsudku, jimž by bylo určeno, že vlastnicí tohoto pozemku "byla ke dni smrti, tj. ke dni
2. září 1984 I. Ř. (matka stěžovatele)"; obecné soudy - stručně shrnuto - návrh stěžovatele zamítly, když v řízení zjistily, že dědiců zemřelé I. Ř. je víc a že tito další v úvahu přicházející (putativní) dědici nejsou účastníky řízení. Z téže skutečnosti obecné soudy obou stupňů dovodily, že vyhovění návrhu za daného stavu brání nedostatek procesních předpokladů, neboť skutečnost, že účastníky řízení nejsou všichni dědicové, vylučuje pro ně závaznost rozhodnutí, které v řízení mělo být vydáno (§159 odst. 2 al. 2 o. s. ř.) a řízení samo tak ztrácí jakýkoli smysl.
Právní závěr, k němuž zejména odvolací soud dospěl, nepokládá stěžovatel za správný, brojí proti němu ústavní stížností s námitkami v podstatě shodnými, jak je uplatnil již v odvolacím řízení, a zdůrazňuje, že "dědic má právo dědit a nikoli povinnost dědit", a proto "není povinností putativních dědiců podávat návrh na dodatečné projednání dědictví ohledně majetku, který nebyl předmětem původního dědického řízení".
Z povahy námitek stěžovatele, uplatněných formou (opakované) polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů, se podává, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti věcné správnosti či legalitě jím napadeného rozhodnutí obecného (odvolacího) soudu a tak přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) takový přezkum v zásadě nepřísluší, leč by pro něj byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Protože stěžovatelem napadený rozsudek odvolacího soudu je zcela přiměřeným a zákonem požadovaným způsobem odůvodněn (§157 odst. 2 o. s. ř.) a nelze mu tak z ústavněprávních hledisek nic vytknout, s přihlédnutím k zásadě již vyložené, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. července 2000