ECLI:CZ:US:2000:3.US.307.2000
sp. zn. III. ÚS 307/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky M. K., zastoupené JUDr. B. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 289/99-29, ze dne 18. 2. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 17. 5. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 289/99-29, ze dne 18. 2. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, č.j. FŘ/6597-2/140/98, ze dne 19. 4. 1999. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Jeseníku, č.j. 50960/98/399960/6173, ze dne 19. 8. 1998, jímž byla navrhovatelce vyměřena darovací daň ve výši 341.572,- Kč. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo podle názoru navrhovatelky porušeno ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stanovící, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 289/99. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, č.j. FŘ/6597-2/140/98, ze dne 19. 4. 1999, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Jeseníku, č.j. 50960/98/399960/6173, ze dne 19. 8. 1998. Platebním výměrem Finančního úřadu v Jeseníku byla navrhovatelce vyměřena darovací daň v uvedené částce. Darovací daň byla vyměřena z daňového základu, kterým byl rozdíl mezi cenou , za kterou byla předmětná nemovitost vydražena ve veřejné dražbě a cenou zjištěnou znalcem podle cenových předpisů, platných v té době. Nemovitost ve veřejné dražbě nabyl manžel navrhovatelky, ale tato nemovitost připadla do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů), proto daňovým základem pro navrhovatelku byla polovina rozdílu mezi cenou vydražovací a cenou stanovenou podle znaleckého posudku. K převodu vlastnického práva došlo příklepem licitátora ve veřejné dražbě ke dni 26. 11. 1993, proto se daňový režim řídí ustanovením zákona č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 18/1993 Sb. Podle ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona bylo nutno přechod nemovitosti považovat u žalobkyně za částečně bezúplatný. Nabyvatelé nemovitosti (navrhovatelka a její manžel) se považují za samostatné poplatníky, a proto navrhovatelka měla podle §21 odst. 1 citovaného zákona podat ve třicetidenní lhůtě přiznání k darovací dani spolu s ověřeným opisem příslušného dokladu o nabytí nemovitosti. Přes výzvu správce daně, která byla navrhovatelce doručena v prosinci 1996 podle §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelka přiznání nepodala, a proto jí správce daně tuto daň vyměřil výše uvedeným výměrem. Finanční ředitelství v Ostravě uvedeným rozhodnutím potvrdilo platební výměr Finančního úřadu a zamítlo odvolání navrhovatelky.
Navrhovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu domáhala zrušení citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě. Důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí spatřovala navrhovatelka jednak v tom, že jí nebyla do konce roku 1996 doručena výzva k podání přiznání k darovací dani a tak nepočala běžet nová tříletá lhůta pro vyměření předmětné daně. Dále namítala, že Finanční ředitelství nesprávně posoudilo otázku, zda navrhovatelka předmětnou nemovitost nabyla bezúplatně nebo z části bezúplatně. Navrhovatelka argumentovala tím, že vůle účastníků nepochybně směřovala k tomu, aby navrhovatelka nabyla vlastnictví k nemovitostem a za nabytí vlastnictví zaplatila převodci úplatu, jejíž výše vyplyne z veřejné dražby. Jestliže tuto vůli účastníci vyjádřili v kupní smlouvě, tak nelze než uzavřít, že navrhovatelka nabyla vlastnictví k nemovitostem za úplatu. Navrhovatelka poskytla adekvátní protiplnění a takové nabytí majetku nelze považovat za bezúplatné, popř. částečně bezúplatné a nelze je proto zdanit darovací daní. Cena zjištěná podle zvláštního předpisu má rozhodující význam pro stanovení základu darovací daně teprve tehdy, je-li nepochybné, že nabytí majetku je předmětem daně darovací. Ze strany Finančního ředitelství tak došlo k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Krajský soud v Ostravě zkoumal podanou žalobu v hranicích žalobních důvodů. Především se vypořádal s námitkou, že navrhovatelce nebyla doručena výzva k podání daňového přiznání ve stanovené lhůtě. Z provedeného dokazování Krajský soud v Ostravě zjistil, že výzva k podání daňového přiznání (jako úkon směřující k vyměření daně podle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků) byla navrhovatelce doručena podle §17 odst. 5 citovaného zákona fikcí dne 20. 12. 1996, protože navrhovatelka si nevyzvedla doporučenou zásilku v úložní době, i když byla řádně uvědoměna. Soud proto dovodil, že není pochyb o tom, že byl ze strany správce daně učiněn úkon směřující k vyměření daně, a proto podle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků začala běžet tříletá lhůta znovu od konce roku 1996. Krajský soud v Ostravě se dále zabýval žalobním důvodem spočívajícím v tom, že finanční orgány se nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda k nabytí majetku v dané věci došlo částečně bezúplatně. Konstatoval, že podle §6 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1993 bylo předmětem darovací daně nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, pokud k němu došlo zcela nebo zčásti bezúplatně. Podle ustanovení §7 odst. 1 citovaného zákona ve znění platném do 31. 12. 1993 byla základem darovací daně cena majetku, která je předmětem této daně, snížená mimo jiné o úplatu v případě, kdy majetek byl nabýván jen z části bezúplatně. Cena se zjišťovala podle zvláštního předpisu platného v den nabytí nemovitosti. Na základě posouzení zjištěných skutečností pak Krajský soud dovodil, že navrhovatelka nabyla majetek ve veřejné dražbě za cenu nižší než byla cena zjištěná podle cenového předpisu, takže nabyla majetek na základě právního úkonu, který byl ve smyslu citovaného zákona zčásti bezúplatný. Právní úprava účinná do 31. 12. 1993 nespojovala nabytí majetku podléhajícího dani darovací pouze s úmyslem dárce bezplatně něco přenechat druhé smluvní straně, ale stanovila, že předmětem této daně byly všechny případy, kdy došlo k nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, buď zcela nebo zčásti bezúplatně, přičemž za zčásti bezúplatné bylo považováno každé nabytí majetku za cenu nižší než zjištěnou podle zvláštního předpisu. Ke změně právní úpravy ve prospěch nabyvatelů došlo až od 1. 1. 1994, tj. od účinnosti zákona č. 322/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 357/1992 Sb. tak, že povinnost zaplatit daň (daň z převodu nemovitostí) byla zcela přenesena na převodce nemovitosti, který má povinnost zaplatit tuto daň z ceny zjištěné podle zvláštního předpisu, nikoliv jen z ceny dohodnuté, pokud tato cena byla nižší než cena stanovená podle zvláštního předpisu. Na základě uvedených závěrů pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem, č.j. 22 Ca 289/99-29, ze dne 18. 2. 2000, podanou žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože, podle jejího názoru, bylo napadeným rozhodnutím porušeno ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, tj. že daně a poplatky mohou být ukládány jen na základě zákona. Svůj návrh odůvodnila navrhovatelka především tím, že Krajský soud v Ostravě při projednávání její žaloby nepřihlédl k tvrzením v žalobě uvedeným, a to, že finanční orgány jí vyměřily daňovou povinnost v rozporu se zákonem, protože ji vyměřily po lhůtě, kterou jim zákon k vyměření stanoví. Další pochybení spatřovala navrhovatelka v tom, že finanční orgány učinily předmětem daně skutečnost, která podle zákona předmětem darovací daně není. Hlavní část argumentace věnovala navrhovatelka rozboru právního důvodu, kterým nabyla předmětnou nemovitost do vlastnictví, t.j. namítala, že soud posoudil nesprávně, resp. neposoudil vůbec právní úkon, ve kterém byla zřetelně projevena vůle nabýt nemovitost za ekvivalentní úplatu. Dále navrhovatelka namítala, že s posouzením úplatnosti se Krajský soud v Ostravě vypořádal velmi stručně konstatováním, že "podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1993 se za zcela nebo z části bezúplatné nabytí považovalo nabytí majetku za cenu nižší než zjištěnou podle zvláštního předpisu". Nespecifikoval však blíže, který konkrétní předpis a které konkrétní ustanovení výše uvedenou úpravu obsahuje. Navrhovatelka tvrdila v podaném návrhu, že žádné takové ustanovení v rozhodné době nebylo součástí žádného předpisu. Závěrem své argumentace, kterou v podstatě již jednou uvedla v žalobě předložené soudu, navrhovatelka uvedla, že pokud se soud nezabýval jejími tvrzeními a nepřezkoumal zákonnost napadeného správního rozhodnutí v rozsahu tvrzení v žalobě uvedených, bylo takovým postupem soudu porušeno její základní právo na soudní ochranu. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu i Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení. Ve vyjádření tento soud především plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že v tomto odůvodnění je plný rozbor právní úpravy, o kterou se své rozhodnutí opřel. Dále soud uvedl, že nelze akceptovat argumentaci navrhovatelky, že pokud nabyla nemovitost ve veřejné dražbě, není důvod pochybovat o tom, že vydražená nemovitost měla v době a místě dražby právě hodnotu vydražené kupní ceny a proto nelze nabytí majetku na základě tohoto právního úkonu považovat ani z části za bezúplatné. Krajský soud v Ostravě dále uvedl, že z citovaných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1993 vyplývalo, že předmětem daně darovací bylo nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, pokud k němu došlo zcela nebo z části bezúplatně. Za částečné bezúplatné nabytí majetku zákon považoval jeho nabytí za cenu nižší, než byla cena zjištěná podle cenového předpisu platná v den nabytí nemovitosti. V daném případě nabyla navrhovatelka ve veřejné dražbě nemovitosti za cenu nižší, než byla cena zjištění podle cenového předpisu, takže právní úkon byl pro daňové účely důvodně posouzen jako z části bezúplatný. Krajský soud v Ostravě proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh jako nedůvodný odmítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody navrhovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
I když navrhovatelka svým návrhem brojí proti rozhodnutí krajského soudu, argumentací se vlastně jakoby vrací do situace před podáním právní žaloby, protože i v podaném návrhu znovu uvádí argumentaci, obsaženou již ve správní žalobě. Pochybení Krajského soudu, kterým podle jejího názoru byla porušena její základní práva, pak spatřuje v tom, že tento orgán nepřisvědčil její argumentaci a neakceptoval její právní názor na hodnocení předmětných skutečností. Zde je na místě obecně konstatovat, že skutečnost, že navrhovatel nebyl se svým návrhem před obecnými soudy úspěšný, neznamená, že došlo k porušení jeho základních práv, pokud soud při projednávání jeho návrhu postupoval způsobem zákonem stanoveným. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Ostravě se zabýval všemi tvrzeními, které navrhovatelka v žalobě uvedla, tato tvrzení zhodnotil a posoudil s vyslovením příslušného právního závěru. Ústavní soud plně přisvědčil právním závěrům obecného soudu, pokud jde o posouzení merita věci. Pokud navrhovatelka vyčítá Krajskému soudu, že neuvedl příslušná ustanovení zákona, podle nichž věc posoudil, pak zřejmě má na mysli jen tu jednu citovanou větu, protože pokud by posuzovala celé rozhodnutí v kontextu, pak by si nutně musela uvědomit, že příslušná právní úprava je v odůvodnění přesně označena a citována. Vzhledem k tomuto závěru pak nezbylo než konstatovat, že postupem obecného soudu nedošlo k porušení práva navrhovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Navíc je nutno v této souvislosti připomenout, že nelze směšovat oblast soukromoprávní, do níž samozřejmě spadá i právní důvod nabytí předmětné nemovitosti, a oblast veřejnoprávní, které zahrnuje i daňové právo. Právě ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny je nezbytné, aby základní daňové prvky byly stanoveny zákonem. Mezi daňové prvky nepochybně patří i vymezení daňových subjektů, předmětu daně a zejména určení daňového základu. Všechny tyto aspekty předmětné daně byly zákonem stanoveny a v jeho hranicích pak navrhovatelce byla vyměřena daň. V tomto směru je nerozhodné, zda právní úkon z oblasti soukromoprávní zahrnoval či nezahrnoval i vůli převést předmětnou nemovitost i částečně bezúplatně. V oblasti veřejného daňového práva je rozhodující právě onen veřejnoprávní aspekt, který vyjadřuje vůli zákonodárce vymezit určitým způsobem daňovou povinnost daňových subjektů. Ústavní soud proto i ve vztahu k namítanému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny konstatoval, že předmětná daň byla navrhovatelce vyměřena podle zákona. Stran namítané lhůty potom nelze než odkázat na závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, když ani těmto nemá Ústavní soud co vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu