ECLI:CZ:US:2000:3.US.311.2000
sp. zn. III. ÚS 311/2000
Usnesení
III. ÚS 311/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. C., zastoupené JUDr. PhDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2000, sp. zn. 28 Co 587/97, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. září 1997, sp. zn. 13 C 162/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2000 (28 Co 587/97-88) a spolu s ním jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. září 1997 (13 C 162/93-55) a tvrdila, že označenými rozhodnutími oba obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a obsahově shodné právo plynoucí z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že - stručně shrnuto - obecné soudy neprovedly v její věci dokazování v takovém rozsahu, v jakém o to v řízení před nimi usilovala. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94 (publikovaný in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Prvostupňovým rozsudkem byla stěžovatelka (jako, v řízení před obecnými soudy, žalovaná) zavázána zaplatit žalobci, státnímu podniku v likvidaci, Drogerii J., částku 119.106,48 Kč; odvolací soud v podstatě rozsudek soudu I. stupně potvrdil (co do příslušenství u nákladů řízení příslušné výroky zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
I. stupně k dalšímu řízení), když skutková zjištění soudu I. stupně označil za správná a nadto sám je doplnil provedením listinných důkazů (protokolem o průběhu veřejné dražby a dalšími), jimiž skutkový základ posuzované věci postavil podle svého přesvědčení zcela najisto.
Jakkoli těžiště ústavní stížnosti jak co do jejího tvrzení, tak i co do odůvodnění spočívá v námitkách vůči obecnými soudy zjištěnému skutkovému základu posuzované věci a v tomto směru oběma obecným soudům vytýká zřejmě neúplnost řízení, z jejich obsahu a obdobně ani ze stěžovatelčina postupu v řízení před obecnými soudy nelze postřehnout, jaké je (a bylo) vlastně její stanovisko v meritu věci, totiž zda vůbec zpochybňuje obecně svoji povinnost k úhradě dražbou přijatého zboží (zásob) či zda a nakolik pokládá z naznačeného titulu vymáhanou částku za nadsazenou.
Tato skutečnost - především v souvislosti s procesními výhradami stěžovatelky - má podstatný význam mimo jiné již i proto, že při neujasněném meritorním stanovisku stěžovatelky lze jen stěží usoudit, že řízení před obecnými soudy trpí kusostí a - výlučně z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - obecným soudům v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vytknout procesní pochybení protiústavní povahy.
Důkazní návrhy, které stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vznesla (výslech prodavaček "které by objasnily skutečný stav věci", příp. znalecký posudek), a jimž tyto soudy nevyhověly, s ohledem na jinak shromážděné a v řízení provedené důkazy, z nichž obecné soudy odvodily skutkový základ posuzované věci, tak ztrácejí na svém významu, neboť důkaz směřující k neurčitému nebo neurčenému cíli, o němž tak není zřejmé, nakolik či zda vůbec je pro výsledek řízení potřebný, jež sám o sobě a jako takový je svou povahou zbytečný. Jestliže obecné soudy důkazním návrhům stěžovatelky pro nadbytečnost nevyhověly, byť by to ve svých rozhodnutích byly vyjádřily poněkud nepřesně, nelze v takovém jejich postupu shledat pochybení, nadto pochybení takové závažnosti, které by mělo vyústit v závěr o procesním postupu neslučitelném s ústavním pořádkem republiky.
Tvrzení stěžovatelky, že řízení před obecnými soudy, příp. že jejich postup v něm byl "při zjišťování skutkového stavu nespravedlivý", nemá tak oporu ani ve skutkovém stavu věci ani v zákoně, tím méně pak v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), které stěžovatelka měla ve své ústavní stížnosti zřejmě na mysli.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na jí citovanou literaturu.
Řízení před obecnými soudy - odhlédnuto od několika málo výjimek, které se však posuzované věci nedotýkají - je v principu založeno na kontradiktorní zásadě, v níž při vnitřním přesvědčení soudu, že skutkový stav je již dostatečně objasněn, pro "zájem stran na dalším vysvětlení", příliš mnoho místa nezbývá, nehledě již ani k tomu, že pro taková "další vysvětlení" může sloužit řada jiných mimoprocesních nástrojů, nikoli však samotné kontradiktorní řízení soudní. Ostatně v této souvislosti stěžovatelka zcela přehlíží ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je výlučně věcí soudu, aby za splnění dříve vyložených podmínek rozhodl o způsobu a rozsahu dokazování, které pro rozhodnutí věci je potřebné
(k tomu srov. např. III. ÚS 124/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., usn. č. 14, Praha 1997, a nález ve věci I. ÚS 478/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14., č. 94, Praha 2000), a proto i odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94 (publikovaný in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) je v posuzované věci za daných okolností nepřípadný.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. září 2000