ECLI:CZ:US:2000:3.US.319.2000
sp. zn. III. ÚS 319/2000
Usnesení
111. ÚS 319/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J. M. a D. L., zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 23 Cdo 266/2000-133, ze dne 16. 2. 2000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé osobním podáním dne 25. 5. 2000 předložili ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 23 Cdo 266/2000-133, ze dne 16. 2. 2000, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 550/94-77, ze dne 23. 8. 1995. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zejména právo na svého zákonného soudce podle čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 22 C 118/92, Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu ústavní soud zjistil, že navrhovatelé jako žalobci uplatnili před obecnými soudy žalobu na vydaní věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci meritorně rozhodovaly Obvodní soud pro Prahu 1, který rozsudkem, č j. 22 C 118/92-27, ze dne 30. 6. 1994, zamítl podanou žalobu, a Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 13 Co 550/94-77, ze dne
III. ÚS 319/2000
23. 8. 1995, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Ze spisu, sp. zn. IV. ÚS 308/95, zdejšího soudu zjistil ústavní soud, že oba výše uvedené rozsudky byly napadeny návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přičemž tento návrh byl usnesením ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 308/95, ze dne 5. 6. 2000, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ústavním soudu") odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Dále Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že ve věci rozhodoval k dovolání navrhovatelů Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 2 Cdon 1311/96-123, ze dne 22. 4. 1998, toto dovolání odmítl. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že základní právo na zákonného soudce není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné (§9 o.s.ř.), funkční (§10, §10a o.s.ř.) a místní (§84 až §89a o.s.ř.) příslušnosti, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech; není vyčerpáno ani požadavkem vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Součástí obsahu zmíněného ústavního imperativu je zásada pevného přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce toho kterého soudu, jejímž smyslem je - při vyloučení výběru soudců "ad hoc" - zajištění předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu, včetně zastupování. Pojem nesprávného obsazení soudu ve smyslu §237 písm. g) o.s.ř. je tudíž nutno vykládat nikoli pouze hledisky obsaženými v ustanoveních §36 až 36c o.s.ř. nýbrž komplexně z pohledu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ze spisu obecného soudu Ústavní soud dále zjistil, že Nejvyšší soud ČR ve věci znovu rozhodoval a usnesením, č.j. 23 Cdo 266/2000-133, ze dne 16. 2. 2000, dovolání navrhovatelů odmítl. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že Nejvyšší soud jednal ve věci, jsa vázán názorem ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 293/98, ze dne 21. 1. 1999, a přezkoumával dovolací námitku porušení práva na zákonného soudce ve světle výkladu, obsaženému v citovaném nálezu. Při přezkoumávání této otázky vycházel Nejvyšší soud ČR z rozvrhu práce Městského soudu v Praze, který je ve spisu přiložen, a konstatoval, že Městský soud v Praze věc projednal a o odvolání rozhodl senátem ve složení odpovídajícím příslušnému rozvrhu práce (včetně jeho změn).
111. ÚS 319/2000
Poslední uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR napadli navrhovatelé znovu návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V návrhu uvedli, že dovolací soud nedostatečně zhodnotil, zda byli navrhovatelé odňati svému zákonnému soudci, nevypořádal se s jejich námitkami, směřujícími k tomu, že za všech okolností nemusí být soudce rozhodující v senátě v souladu s rozvrhem práce soudcem zákonným. Své námitky pak navrhovatelé odůvodňují popisem složení senátu odvolacího soudu při rozhodování ve věci. Dále navrhovatelé namítali, že usnesení dovolacího soudu je nepřezkoumatelné, nebot' není odůvodněno, proč věc u Obvodního soudu pro Prahu 1 napadla právě senátu 22 C, event. zda o odvoláních proto rozhodnutím senátu 22 C Obvodního soudu pro Prahu 1 nerozhodovaly i jiné senáty Městského soudu v Praze. V dalším pak podpůrně navrhovatelé zopakovali argumentaci uvedenou v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 308/95. Navrhovatelé proto žádali, aby ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v napadeném rozhodnutí jsou plně vyjádřeny zjištění a úvahy, ze kterých závěr tohoto soudu o nepřípustnosti dovolání vycházejí a plně respektují interpretaci principu práva na zákonného soudce, provedenou nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 293/98, ze dne 21. 1. 1999. Dále Nejvyšší soud uvedl, že ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí navrhovatelé nenamítali vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. ve vztahu k obsazení Obvodního soudu pro Prahu 1, takže nebylo důvodu zabývat se tím, proč věc napadla právě senátu 22 C tohoto soudu. Otázku, zda o odvoláních proti rozhodnutím senátu 22 C Obvodního soudu pro Prahu 1 nerozhodovaly i jiné senáty Městského soudu v Praze, Nejvyšší soud ČR řešil a na základě zjištění učiněných z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na ni odpověděl záporně. Nejvyšší soud proto odmítl výtku, že svým rozhodnutím porušil základní práva navrhovatelů, uvedená v podaném návrhu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož je navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se
III. ÚS 319/2000
dovolávali právě ochrany základního ústavního práva, přezkoumal ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud především konstatoval, že navrhovatelé v předmětném návrhu uplatňovali znovu připomínky, které byly uvedeny rovněž v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 308/95, o které ústavní soud rozhodl usnesením, sp. zn. IV. ÚS 308/95, ze dne 5. 6. 2000 tak, že podaný návrh odmítl. Ve vztahu k meritu předmětného návrhu pak tento soud uvedl, že s ohledem na to, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 293/98, ze dne 21. 1. 1999, považuje ústavní soud následné zkoumání téže věci za nadbytečné. Ústavní soud při projednávání předmětného návrhu se nezabýval námitkami převzatými z výše uvedeného návrhu pod sp. zn. IV. ÚS 308/95, protože tyto námitky byly již v uvedeném řízení projednány a navíc se týkaly postupu soudu I. a II. stupně, což bylo předmětem právě výše uvedeného řízení, kdežto v předmětném řízení je napadeno toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Pokud se jedná o námitky směřující přímo proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, konstatoval ústavní soud, že Nejvyšší soud respektoval názor vyslovený v nálezu ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 293/98, ze dne 21. 1. 1999 a zkoumal otázku práva na zákonného soudce z pohledu interpretace tohoto práva v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Nelze proto přisvědčit názorů navrhovatelů, že soudce rozhodující v senátě v souladu s rozvrhem práce nemusí být vždy soudcem zákonným. Navrhovatelé podle názoru ústavního soudu oddělili v tomto případě jeden z interpretačních pohledů na princip práva na zákonného soudce, i když Ústavní soud tento pohled ve svém dříve zmíněném nálezu viděl pouze jako jeden z pohledů, kterými je nutno právo na zákonného soudce posuzovat a kterým je nutno doplnit dřívější přezkoumávání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím. Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s vysloveným právním názorem, a proto ústavní soud jeho argumentaci a závěrům přisvědčil. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí dovolacího soudu, ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud se otázkou, "zda o odvoláních proti rozhodnutí senátu 22 C Obvodního soudu pro Prahu 1 nerozhodovaly i jiné senáty Městského soudu v Praze", v odůvodnění zabýval a na základě zjištění učiněných z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na ni odpověděl záporně. Ústavní soud dále přisvědčil vyjádření Nejvyššího soudu ČR v tom, že předmětem dovolání nebyla otázka obsazení senátu 22 C Obvodního soudu pro Prahu 1, a proto se Nejvyšší soud ČR touto otázkou zabývat
111. ÚS 319/2000
nemohl. Na základě uvedených zjištění pak ústavní soud konstatoval, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebylo porušeno základní právo navrhovatele podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavním stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer předseda senátu