ECLI:CZ:US:2000:3.US.325.2000
sp. zn. III. ÚS 325/2000
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 9. 11. 2000 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaném H. P., bytem SRN, směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 6 To 263/2000-26, ze dne 30. 3. 2000, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, č.j. 40 Nt 622/96-14, ze dne 13. 3. 2000, za vedlejší účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 6 To
263/2000-26, ze dne 30. 3. 2000 a usnesení Okresního soudu v Ústí
nad Labem, č.j. 40 Nt 622/96-14, ze dne 13. 3. 2000, se zrušují.
Odůvodnění:
Svým návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 29. 5. 2000 se
navrhovatel domáhal zahájení řízení před Ústavním soudem a navrhl
v jeho rámci, aby Ústavní soud zrušil citovaná usnesení obecných
soudů. To s tím, že dle jeho názoru zmíněnými rozhodnutími bylo
zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané mu
ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
Listina), v podaném návrhu nesprávně označené článkem 31 odst. 1
Listiny.
Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt
622/96, který si Ústavní soud vyžádal, také následně zjistil, že
navrhovatel byl usnesením uvedeného soudu, č.j. 40 Nt 622/96-14,
ze dne 13. 3. 2000, vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst.
1 písm. a) trestního řádu (dále tr.ř.), a to na základě příkazu
k zatčení vydaného uvedeným soudem dne 23. 2. 1996, č.j. Nt
622/96-7, když proti navrhovateli bylo vedeno řízení proti
uprchlému podle §302 tr.ř. a následujících ustanovení tr.ř.
V odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby soud I. stupně uvedl, že
navrhovatel je stíhán pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1,
4 trestního zákona, nezdržoval se v místě trvalého bydliště, byl
nedosažitelný a je tak dána důvodná obava, že se trestnímu stíhání
bude vyhýbat. Soud dále uvedl, že navrhovatel se zdržuje na území
Spolkové republiky Německo (SRN), Českou republiku (ČR) navštěvuje
asi 2x v roce jako turista, nemá k území ČR žádné vazby. Proti
uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, ve které (kromě
výhrad vůči vznesenému obvinění) uvedl, že jako občan SRN v této
zemi také žije. Po dobu čtyř let, kdy proti němu bylo vedeno
trestní stíhání, běžně dojížděl do ČR za svými příbuznými
i několikrát v průběhu roku. Nakonec byl v ČR zadržen (náhodně)
a teprve poté se dozvěděl, že je trestně stíhán. Dodal, že do SRN
mu žádná písemnost doručena od policie nebyla, ačkoli vyslovil
souhlas se sdělením své adresy orgánům ČR (i když důvod neznal).
Má za to, že jeho adresa byla příslušným orgánům známa a nic
nebránilo v tom, aby mu byla jakákoliv písemnost v rámci smlouvy
o právní pomoci mezi oběma státy řádně (oficiálně) doručena, když
nebyl učiněn ani pokus o jakékoliv doručení. O podané stížnosti
rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením, č.j.
6 To 263/2000-26, ze dne 30. 3. 2000, napadené usnesení dle §149
odst. 1 písm. a) tr.ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že navrhovatele
vzal do vazby z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr.ř.
Napadené rozhodnutí zrušil pro formální nedostatek v jeho výrokové
části s tím, že výtky uplatněné navrhovatelem neshledal. Dospěl
k závěru, že skutečnosti vyjadřující důvody útěkové vazby
nepochybně odpovídají zjištěním plynoucím ze spisových materiálů,
stejně jako údajům samotného navrhovatele, které částečně rovněž
vysvětlují jeho nedosažitelnost.
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Krajský soud
v Ústí nad Labem, jako účastník řízení a Krajské státní
zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejší účastník řízení.
Z vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem plyne, že senát,
který v napadené věci rozhodoval, trvá na zákonnosti a důvodech
svého rozhodnutí (č.j. 6 To 263/2000-26). Krajské státní
zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedlo, že
i z výpovědi navrhovatele plyne, že bydlel v Německu od roku 1995
postupně na třech místech. Dodal, že vyšetřovatel se mu marně
a opakovaně pokoušel doručit sdělení o obvinění, a to i na adresu
jeho matky, která žije ve Varnsdorfu a kam navrhovatel často
dojížděl. Proto bylo rozhodnuto, že jsou splněny podmínky §302
tr.ř. a řízení proti navrhovateli bylo vedeno jako proti
uprchlému, soud akceptoval návrh státního zástupce a vydal dle §69 odst. 1 tr.ř. příkaz k zatčení navrhovatele, když po něm bylo
pátráno i prostřednictvím Interpolu. Současně také dodal, že
navrhovatel byl usnesením Krajského státní zastupitelství v Ústí
nad Labem, sp. zn. 2 Kzv 1/2000, ze dne 20. 7. 2000, propuštěn na
svobodu, když v souvislosti se svým propuštěním uvedl, že ve
Weiblingenu se nezdržuje, do Korntalu, kde byl přihlášen
k trvalému pobytu se zřejmě nevrátí a dal k dispozici adresu svého
firemního společníka ve Stuttgartu s tím, že bude dojíždět do Čech
ke své přítelkyni. Z vazby byl propuštěn s tím, že byl k věci
(trestní stíhání) vyslechnut, ve věci probíhá další dokazování
(znalecké posudky), které se týkají především dalších trestně
stíhaných osob, a proto nelze spravedlivě požadovat, aby z tohoto
důvodů byla jeho osobní svoboda dále omezena.
Proti rozhodnutím obecných soudů (jak jsou označena ve výroku
tohoto nálezu) brojí navrhovatel již označenou ústavní stížností,
ve které tvrdí, že bylo proti němu vedeno řízení jako proti
uprchlému a posléze byl vzat do vazby, ač k užití takového postupu
nebyly dány zákonné předpoklady. Především proto, že dal souhlas
ke sdělení své adresy (kterou oznámila českým úřadům německá
policie), přitom nebyl učiněn ani pokus doručit mu písemnosti.
Pouze mu bylo doručováno sdělení obvinění, a to vyšetřovatelem
běžnou poštou, jako doporučený dopis, tedy bez toho, že by se
pokusil o doručení podle pravidel právního styku s cizinou, který
je obsažen i v interním předpisu Nejvyššího státního
zastupitelství ČR, č.j. Spr 234/94, ve kterém je výslovně postup
v takových situacích upraven (čl. 41 odst. 2 - právní pomoc
vykonává státní zástupce cestou orgánu příslušného k provedení
dožádaných úkonů). Zdůraznil, že doporučeným dopisem (tedy bez
užití obvyklého postupu) mu bylo zasíláno pouze sdělení obvinění
- nikoliv tedy případná předvolání. To mu nebylo doručováno žádným
a tedy ani nesprávným postupem a v tomto směru nebyl učiněn ani
žádný pokus. Důsledkem těchto pochybení bylo zahájení řízení proti
navrhovateli jako uprchlému a nakonec i vzetí do vazby, které
nebylo odůvodněno způsobem, který vyžadují procesní předpisy
(trestní řád), když formulace obsažené v napadených rozhodnutích
jsou příliš obecné a bez konkrétních závěrů, které by se zabývaly
věcnými okolnostmi případu. Poukazuje v naznačených souvislostech
i na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 94/98 i na adhezní
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Uzavírá s tím, že
uvedeným postupem oba obecné soudy porušily čl. 36 odst. Listiny
a čl. 6 (bez bližšího označení) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále Úmluva). Porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy
dále spatřuje v postupu odvolacího soudu, kdy má za to, že ten jej
vzal do vazby (poté co zrušil rozhodnutí soudu I. stupně) a takto:
jednal, aniž by navrhovatele vyslechl a umožnil mu vznést svoje
námitky.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání
ze dne 25. 10. 2000 a účastník řízení v podaní ze dne 18. 10.
2000, jakož i vedlejší účastník v podání ze dne 18. 10. 2000
vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále
vzhledem k tomu, že od jednání nelze očekávat další objasnění
věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud ČR poté co zvážil argumentaci i námitky,
vznesené navrhovatelem, vycházeje z obsahu vyžádaného spisového
materiálu, vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení,
dospěl takto k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního
soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných tak zjistil, že ty ve
své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu s obsahem hlavy
páté Listiny (čl. 36 odst. 1) i v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c)
Úmluvy. Lze souhlasit s námitkami navrhovatele stran jeho výhrad
k zajištění přítomnosti navrhovatele před orgány činnými
v trestním řízení, kdy postup vyšetřovatele byl zajisté
nedůsledný, kdy nejenže nevyčerpal všechny možnosti stran doručení
písemnosti navrhovateli (zejména neužití postupu stanoveného pro
takové případy zákonem - §375 tr.ř. a násl., postup dle Evropské
Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních - sdělení č.
550/1992 Sb.), ale volil postup, který nezaručoval doručení
písemnosti. Tento postup ovšem byl akceptován dalšími orgány
činnými v trestním řízení a vyústil až ve vzetí navrhovatele do
vazby. Odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů o vzetí do vazby
i s ohledem na již řečené postrádají právě onu důvodnou obavu
stran existence konkrétních skutečností, které by soudy oprávněně
vedly k úvaze, že by se navrhovatel mohl chovat způsobem uvedeným
v ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je nutno opakovaně konstatovat,
že doručení písemností navrhovateli nebylo prováděno způsobem,
který umožňuje zákon, nebyly tak využity možnosti, které
k doručení písemností zajisté mohly vést, přesto však byl nakonec
i soudy přijat závěr, že navrhovatel se trestnímu stíhání vyhýbá.
Navíc, v daném případě, šlo o doručení sděleného obvinění bez
toho, že by navrhovatel byl předvolán k učinění případného úkonu
v rámci trestního šetření. Na jeho námitky v naznačeném směru
(způsob doručování), které uplatnil v řízení před soudy, nebylo
reagováno, když rozhodnutí o jeho vzetí do vazby jsou odůvodněna
pouze formálně, povrchně a z tohoto pohledu se jeví jako
nepřezkoumatelná.
Uvedeným postupem tak oba obecné soudy zasáhly do ústavně
zaručeného práva na soudní ochranu vyjádřenou v čl. 36 odst. 1
Listiny i v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy a v konečném důsledku
i čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Proto také Ústavnímu soudu nezbylo,
než aby obě napadená rozhodnutí tak jak jsou uvedena ve výroku
tohoto nálezu zrušit, když námitku navrhovatele stran postupu
odvolacího soudu (zrušení rozhodnutí soudu I. stupně a následné
vzetí navrhovatele do vazby vlastním rozhodnutím) neakceptoval. To
proto, že šlo výslovně o procesně formální chybu soudu I. stupně,
kterou soud odvolací odstranil, když možnosti k věci se vyjádřit
a uplatnit své námitky navrhovatel zbaven nebyl.
Zrušení obou napadených rozhodnutí sleduje Ústavní soud
hlediska procesní ekonomie, při současném konstatování, že
porušení uvedených ústavně zaručených práv navrhovatele bylo
shledáno již v postupu soudu I. stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 9. listopadu 2000