ECLI:CZ:US:2000:3.US.331.2000
sp. zn. III. ÚS 331/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. V., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 25 Co 627/99-45, ze dne 21. 3. 2000 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 9 C 7/98-31, ze dne 29. 9. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 5. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 25 Co 627/99-45, ze dne 21. 3. 2000, jímž byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 9 C 7/98-31, ze dne 29. 9. 1999, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Podle názoru navrhovatele bylo napadenými rozsudky porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 9 C 7/98, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Navrhovatel v podané žalobě tvrdil, že v důsledku průtahů v řízení o vypořádání dědictví po jeho zemřelé manželce nejdříve u Státního notářství a poté u Obvodního soudu pro Prahu 10 nemohl realizovat svůj úmysl prodat zděděné pozemky v Levicích, Slovenská republika dříve než bývalý státní podnik L. byl privatizován. Právní nástupce bývalého státního podniku nebyl a není schopen pozemky vykoupit a tedy byl navrhovatel poškozen v rozsahu kupní ceny pozemků. Navrhovatel se dovolával odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Po provedeném dokazování soud I. stupně dospěl k závěru v předmětné věci nebyl prokázán ani jeden ze tří předpokladů objektivní odpovědnosti státu, tj. škoda na straně navrhovatele nesprávný postup státního orgánu a příčinná souvislost mezi jednáním soudu a tím, co navrhovatel označil za škodu, tj. nerealizovaný prodej pozemků.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který se shodl se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Stejně jako soud I. stupně dovodil, že navrhovatel neprokázal, že mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 10 škoda a že by mezi tímto postupem a škodou existovala příčinná souvislost. Se soudem I. stupně souhlasil i v tom, že není rozhodující, zda postup Obvodního soudu pro Prahu 10 byl při vyřizování dědického řízení po zemřelé manželce pomalý či nikoliv. Jestliže nebyly prokázány další dva předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, pak posouzení této otázky je nadbytečné. Pokud jde o vyčíslení uváděné škody, pak navrhovatel, podle názoru odvolacího soudu, vycházel z ryze hypotetických úvah. Dovozoval totiž, že pokud by mu včas bylo potvrzeno dědictví, mohl by se zúčastnit privatizace podniku L. Zároveň však není vůbec jasné, jaké by z toho navrhovateli měly plynout výhody či jak by se mělo změnit jeho postavení jako jednoho z vlastníků pozemků, na nichž se tento podnik nachází. Soudu nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by bylo možno dovodit, že jiní vlastníci pozemků, které jsou také tímto podnikem zastavěny, se snad privatizace podniku zúčastnili a že by jim to přineslo nějaký zisk. Navrhovatel je i nadále vlastníkem pozemků, které zdědil a ty pronajímá společnosti L. Nedošlo tedy v žádném případě ke zmenšení jeho majetku. Na základě výše uvedených závěrů proto Městský soud v Praze rozsudkem, č.j. 25 Co 627/99-45, ze dne 21. 3. 2000, ve výroku ve věci samé potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti oběma rozsudkům obecných soudů podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru pomalým postupem státních orgánů (nejdříve Státního notářství a poté Obvodního soudu pro Prahu 10) mu vznikla újma na jeho majetku, spočívající ve znehodnocení pozemku. Pokud by státní orgány rozhodovaly ve věci bez prodlení, mohl, podle jeho názoru, předmětné pozemky prodat výhodně. Soudy, které rozhodovaly o náhradě škody, způsobené nesprávným úředním postupem, proti České republice postupovaly nesprávně. Navrhovatel uvedl argumenty, které podle jeho názoru podporovaly tvrzení o nesprávném postupu státních orgánů, rozhodujících o dědictví. Obecné soudy, které rozhodovaly o náhradě škody, posuzovaly jeho věc úzce pozitivisticky a nikoliv z hlediska obecné spravedlnosti, čímž porušily ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a současně bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba napadené rozsudky obecných soudů.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení. Ve vyjádření Městský soud v Praze uvedl, že se zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně v tom, že navrhovatel neprokázal, že mu vznikla škoda a že mezi nesprávným úředním postupem a škodou existovala příčinná souvislost. Protože nebyly prokázány dva předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, bylo zcela nadbytečné posouzení otázky, zda postup Obvodního soudu pro Prahu 10 při vyřizování dědictví byl či nebyl pomalý. Nedošlo ke zmenšení majetku navrhovatele a nelze vyloučit úvahu soudu I. stupně o tom, že by se v budoucnu mohly tyto pozemky zhodnotit. V dalším pak Městský soud v Praze plně odkázal na podrobné odůvodnění obou rozsudků tak, jak je obsaženo v soudním spisu a konstatoval, že je přesvědčen o tom, že ani odvolacím soudem nebyl navrhovatel krácen ve svých právech a že tento soud nerozhodoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud této stížnosti nevyhověl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací pravomocí obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolával ochrany svého základního práva zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Z podaného návrhu vyplývá, že navrhovatel brojil především proti tomu, jak obecné soudy v řízení o náhradě škody proti státu posuzovaly skutkový stav. Navrhovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, které byly v řízení provedeny. Současně se navrhovatel také vracel k samotnému postupu státních orgánů při projednávání dědictví. K této otázce musí Ústavní soud především uvést, že mu nepřísluší posuzovat postup státních orgánů při projednávání dědictví, protože podaným návrhem byla napadena rozhodnutí obecných soudů v řízení o náhradě škody proti státu. Ústavní soud se pak soustředil na přezkoumání postupu obecných soudů v tomto řízení z hlediska práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, musel však konstatovat, že podstatou podaného návrhu je především nesouhlas navrhovatele s právními závěry obecných soudů, když proti zjištěnému skutkovému stavu v tomto řízení námitky nevznesl. Navrhovatel spatřoval pochybení obecných soudů v tom, že předmětnou věc posuzovaly úzce pozitivisticky a nikoliv z hlediska obecné spravedlnosti. Ústavní soud posoudil postup obecných soudů při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, vycházeje ze své ustálené judikatury. Konstatoval, že obecné soudy při hodnocení důkazů plně respektovaly ustanovení §132 občanského soudního řádu, hodnotily každý důkaz jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Dále na základě přezkoumání spisového materiálu konstatoval, že vyvozené právní závěry plně korespondují zjištěnému skutkovému stavu. Vzhledem k těmto zjištěním pak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do práva obecných soudů na rozhodovaní ve věcech, které jsou jim příslušnými právními předpisy k rozhodování svěřeny. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a v jejich výše uvedených rozhodnutím porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu