ECLI:CZ:US:2000:3.US.335.2000
sp. zn. III. ÚS 335/2000
Usnesení
III. ÚS 335/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., bytem zastoupeného Mgr. A. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2000, sp. zn. 8 To 543/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci (3 T 96/98 Obvodního soudu pro Prahu 10) pravomocný a doručený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2000 (8 To 543/99) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že - stručně shrnuto - záměnou (rozšířením) skutku, pro který byl obžalován a "připojením zcela nové skutkové okolnosti popřel obecný soud II. stupně jako soud odvolací jedno z jeho základních práv, a to právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) a v jeho rámci pak jeho právo na obhajobu". S odkazem (na blíže neoznačenou) judikaturu Ústavního soudu proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelem napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl (z důvodů podrobně vyložených v odůvodnění tohoto rozhodnutí) zrušen stěžovatele odsuzující rozsudek soudu
I. stupně [§258 odst. 1 písm. d) tr. ř.] a stěžovatel byl jím při změně právní kvalifikace posuzovaného skutku uznán vinným (§259 odst. 3 tr. ř.) trestným činem podvodu [§250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z.] a za ten potrestán trestem odnětí svobody v trvání 3 let.
Odvolací soud své rozhodovací důvody podrobně a způsobem zákonem přikázaným
(§125 tr. ř.) vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je patrno, že se přiměřeným způsobem a zcela dostatečně vypořádal se všemi (v podstatě s odůvodněním ústavní stížností shodnými) námitkami stěžovatele, včetně těch, které mířily proti totožnosti skutku, pro který byl stěžovatel obžalován a posléze pravomocně obecnými soudy odsouzen.
Jakkoli Ústavní soud sdílí závěry obecného soudu II. stupně stran nedostatků přípravného řízení, resp. stran vad obžaloby, jak na ně tento obecný soud poukázal, z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nedospěl k závěru, že by tyto nedostatky samy o sobě - též s přihlédnutím k nauce a k zásadám stran totožnosti skutku z ní vyplývajícím - byly takového druhu, že by je bylo možno pokládat za vady zraňující ústavně chráněný princip akusační, případně za takové, které by porušovaly ústavně chráněné právo na obhajobu.
Stěžovatelem tvrzené porušení posléze zmíněných zásad (práv), spočívajících v rozličném slovním popisu inkriminovaného skutku (neprovedení montáže a seřízení zubní soupravy a contr. nezaplacení této soupravy a nezajištění její montáže a seřízení), ve světle skutkových zjištění, proti nimž stěžovatel nebrojí, a dle nichž stěžovatel na předem vystavenou fakturu za úplnou dodávku zubní soupravy a servisní práce od poškozeného vyinkasoval částku přes milion korun a dodávku (a v důsledku toho ani servisní práce) neuskutečnil, ztrácí jakýkoliv vážnější smysl, neboť stěžovatel, jak vyplývá z obou verzí skutkových vět, protiprávně disponoval značnou peněžní částkou, a to v rozporu s dříve stanovenými podmínkami sjednaného právního vztahu a převážně ve svůj prospěch, to vše ke škodě poškozeného, vůči němuž svůj závazek nesplnil. Výtky stěžovatele na adresu obecných soudů, dle nichž jde o "účelové nazírání na problematiku závazkových vztahů", znemožňující následně "nezanedbatelnou část běžně realizovaných obchodů", v nichž "se vzájemně prolíná několik obchodně-právních vztahů, jež je zapotřebí důkladně analyzovat..... a teprve poté je aplikovat do vztahů trestněprávních", nejsou na místě již proto, že za dané situace "obchodní vztahy" vůči poškozenému nepředstavovaly ani podle přesvědčení Ústavního soudu nic jiného, než skutkový záměr stěžovatele získat na úkor poškozeného značný majetkový prospěch, ať by ten v intencích úmyslného zavinění (§4 tr. z.) měl znaky jakéhokoli (majetkového) trestného činu; ostatně otázky právní kvalifikace posuzovaného jednání jsou věcí posouzení obecnými soudy a jako otázky spojené s legalitou jejich rozhodnutí jsou z ústavního přezkumu vyloučeny (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), nehledě již ani k tomu, že z další části popsaného skutku, pokud se dotýkal vztahů možného obchodního charakteru (vystavení směnky), byl stěžovatel obecným soudem
I. stupně zproštěn, resp. tato část inkriminovaného jednání byla odvolacím soudem ze skutkové věty vypuštěna.
Z důvodů takto vyložených neshledal Ústavní soud, že by obecný soud II. stupně, jako soud odvolací, v trestní věci stěžovatele porušil jeho ústavně zaručená práva, a proto jeho ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. července 2000