ECLI:CZ:US:2000:3.US.358.2000
sp. zn. III. ÚS 358/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky L. Ď., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, směřujícímu proti rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, referátu zdravotnictví a sociální péče ze dne 21. 4. 2000, čj. 1176/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 9. 6. 2000 návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 12. 6. 2000. V předmětném návrhu brojila proti rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, referátu zdravotnictví a sociální péče ze dne 21. 4. 2000, čj. 1176/2000, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva.
Ústavní soud, po konstatování, že jsou splněny formální podmínky, potřebné k projednávání návrhu, si vyžádal spisový materiál Okresního úřadu Teplice, referátu zdravotnictví a sociální péče, týkající se souzeného případu a z něj zjistil, že Městský úřad v Krupce, odbor školství, kultury, sociálních věcí a zdravotnictví, vydal dne 25. 10. 1999 rozhodnutí, čj. soc. 1716/2356/99-He, kterým byla zamítnuta žádost navrhovatelky o dávku sociální péče ze dne 25. 8. 1999. Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka odvoláním. Okresní úřad Teplice, referát zdravotnictví a sociálních věcí napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil orgánu prvého stupně k novému rozhodnutí. Prvostupňový orgán následně ve věci jednal, prováděl dokazování a dne 14. 2. 2000 rozhodnutím, čj. soc-1716/99/278/00-He, žádost o dávku opakovaně zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka vlastní dvoupatrový dům v Krupce, který je mimo byt v přízemí, neobyvatelný. V bytě bydlí nájemník. Dále bylo zjištěno, že v zahradě stojí dvě osobní auta, údajně nepojízdná, jedno z nich je určeno na náhradní díly. V měsíci srpnu 1999 navrhovatelka obdržela od bývalého manžela finanční částku 300.000,- Kč, jako odstupné. Do čestného prohlášení o majetkových poměrech, které je součástí žádosti o dávku sociální péče, navrhovatelka uvedla, že na svém účtu u peněžního ústavu má částku 140,- Kč. Zbývající částku 200.000,- měla navrhovatelka obdržet v měsíci březnu 2000. Uvedená částka 300.000,- Kč je podle názoru Městského úřadu dostatečná k pokrytí životního minima navrhovatelky na dobu šesti měsíců a to i v případě odečtení částky 263.600,- Kč, za kterou dům koupila. Pokud by navrhovatelka chtěla opět uplatnit žádost o dávku sociální péče, bude nutné doložit kopie dokladů o uplatnění možnosti zvýšit si příjem vlastním přičiněním (prodej osobních automobilů, pronájem či prodej nemovitosti a zajištění bytu k přiměřenému bydlení.
Uvedené rozhodnutí napadla navrhovatelka odvoláním, ve kterém uvedla, že obdrženou částku 300.000,- Kč musela použít na splacení dluhu a opravu domu. Vzhledem ke špatnému stavu domu si nemůže zvýšit příjem pronájmem bytů v domě. Pronajímá pouze jednu bytovou jednotku a to bezplatně, neboť touto formou splácí dluh svému věřiteli.
Okresní úřad Teplice, referát zdravotnictví a sociálních věcí, dne 21. 4. 2000 rozhodnutím, čj. soc 1176/2000, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že prvoinstační orgán postupoval v souladu se zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, když žádost o dávku sociální péče zamítl. Podle odvolacího orgánu byly vzhledem ke zjištěným skutečnostem v době podání žádosti o dávku majetkové poměry navrhovatelky takové, že jí mohly zabezpečit pokrytí nákladů na stravu, ostatní osobní výdaje a na domácnost.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, doplněnou dne 27. 9. 2000. Ve stížnosti, shodně s předcházejícími podáními ve správním řízení, popisovala svou situaci a uvedla, že správní orgány zcela pominuly skutečnost, že navrhovatelka byla nucena si k pokrytí základních životních potřeb půjčovat další částky, takže její dluhy k datu podání žádosti o dávku sociální péče dosahovaly výše 350.000,- Kč a další částky si musela vypůjčit na nejnutnější opravy domu. Dále poukazovala na ust. §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., ze kterého vyplývá, že nelze na navrhovatelce požadovat prodej či pronajmutí domu. Dále namítal nesprávné posouzení dalších důkazů. Podle navrhovatelky mělo postupem správních orgánů dojít k porušení jejích základních práv, daných jí čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní úřad Teplice, referát zdravotnictví a sociálních věcí, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 16. 10. 2000 uvedl, že v posuzovaném období obdržela částku 300.000,- Kč a bylo spravedlivé po ní požadovat, aby z tohoto majetku hradila své náklady na stravu, ostatní osobní výdaje a nezbytně nutné výdaje na domácnost a až poté hradit dluhy, prostřednictvím kterých si zhodnocuje svůj majetek. Podle §3 zákona č. 482/1991 Sb. nelze na občanu požadovat prodej nebo pronájem nemovitosti nebo bytu, který užívá k přiměřenému trvalému bydlení. Dům o více pokojových bytových jednotkách s podkrovím nelze považovat za přiměřené bydlení pro jednu osobu a okresnímu úřadu nejsou známy vážné důvody, proč by navrhovatelka nemohla prodejem či pronájmem svého majetku, zlepšit své majetkové poměry.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval správní orgán a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Ve svém návrhu tak namítá porušení čl. 26 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. Zákony, které příslušné podmínky stanoví, jsou mimo jiné zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená zákonná úprava vytváří tzv. sociální síť, jejímž účelem je zabezpečit hmotně ty občany, kteří nemohou získávat prostředky k životu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací a jejich životní úroveň je tím ohrožena. Životní minimum, jako společensky uznaná minimální hranice příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze, je stanoveno s ohledem na čl. 30 odst. 2 a 3 Listiny (jehož porušení rovněž navrhovatelka namítala), podle kterých každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Východiskem pro stanovení sociální potřebnosti je životní minimum stanovené zákonem o životním minimu. Za sociálně potřebného se považuje občan, jehož příjmy nedosahují částek životního minima. Podmínkou však je, že občan si nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Tato podmínka se považuje vždy za splněnou u některých osob, zejména s ohledem na jejich věk, zdravotní stav nebo sociální situaci. Je v souladu se základními principy Listiny, jestliže zákon umožňuje v situacích, kdy sice příjmy občana nedosahují částek životního minima, ale celkové majetkové poměry dávají předpoklady pro uspokojování základních životních potřeb, občana za sociální potřebného nepovažovat. Jedná se zejména o případy, kdy občan vlastní majetek, ze kterého nemá výnosy a neprojeví se proto v jeho příjmech při zjišťování sociální potřebnosti. Jedná se o majetek takového druhu (např. nemovitosti, větší částky peněz), kdy lze na občanu spravedlivě žádat, aby si jeho prostřednictvím zajistil základní životní potřeby. Na občanu však v této souvislosti nelze žádat, aby prodal nebo pronajal nemovitost, kterou užívá k přiměřenému bydlení, u movitého majetku pak není možné požadovat prodej věcí, které slouží k uspokojování osobních potřeb občana, zejména těch, které mají úzký vztah k jeho zdravotnímu stavu (kompenzační pomůcky nebo motorové vozidlo, které potřebuje těžce zdravotně postižený občan ke své vlastní dopravě) a povolání a půjde-li o věci, které slouží přiměřené potřebě občana. Při posuzování majetkových poměrů pro účely sociální potřebnosti rozhodující orgán posuzuje majetkové poměry z hledisek současného standardu života rodin. K prokazování jednotlivých podmínek uvedených v ustanoveních zákona o sociální potřebnosti je nezbytné používat důkazních prostředků ve smyslu §32 a dalších zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu). Jde zejména o výslech svědků, znalecké posudky, listiny, ohledání a čestná prohlášení.
Jestliže orgány sociálního zabezpečení, které o věci rozhodovaly, postupovaly podle výše uvedených zásad a dodržely i všechny procesní principy, což se podle přesvědčení Ústavního soudu stalo, postupovaly ústavně konformním způsobem. Ze samotné skutečnosti, že nebylo vyhověno žádosti navrhovatelky, nelze usuzovat na porušení jejích základních práv. Orgány sociálního zabezpečení provedly ve věci potřebné dokazování, které dávalo dostatečné podklady k vydání příslušného rozhodnutí. Ústavní soud neshledal v postupu orgánů sociálního zabezpečení porušení základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Nezbylo mu proto než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu