ECLI:CZ:US:2000:3.US.36.2000
sp. zn. III. ÚS 36/2000
Usnesení
III. ÚS 36/2000
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 11. dubna 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 7 Tz 188/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 7 Tz 188/99, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se označeným rozhodnutím cítí dotčen na právech, zaručených čl. 4 odst. 4, čl. 15 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. l a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 9 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 18 a 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 odst. 1 až 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Poukázal na důvody, které vedly ministra spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona ve výroku o vině, vysloveného v rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. dubna 1985, sp. zn. 4 T 52/85, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 1993, sp. zn. Tzv 15/93, a vyslovil přesvědčení, že Nejvyšší soud ČR, který stížnost zamítl, nevzal v úvahu změny ustanovení trestního zákona a rozhodnutí Ústavního soudu, vztahující se k vojenské službě. Spolu s návrhem na zrušení výše označeného usnesení také požádal, aby ve smyslu §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl plénu Ústavního soudu postoupen jeho návrh na zrušení části právního předpisu a to odst. 7 §226 trestního řádu a v §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění - vypuštění slova "Nejvyšší".
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1999, sp. zn.
7 Tz 188/99, zásah do práv stěžovatele shledán nebyl. Označený soud, který zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného stěžovatele, správně a v souladu se smyslem ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aplikoval §266 odst. 7 trestního řádu a ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč byla zjištěna nepřípustnost citované stížnosti pro porušení zákona a proč byla tedy zamítnuta.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pro odmítnutí ústavní stížnosti nepřísluší navrhovateli již právo domáhat se zrušení §226 odst. 7 trestního řádu a slova "Nejvyšší" v ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění (§74 odst. 1, §64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2000