ECLI:CZ:US:2000:3.US.373.2000
sp. zn. III. ÚS 373/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů ing. P. J. a ing. H. J., oba zastoupeni JUDr. L. F., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1999, čj. 23 Co 139/99-91, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 19. 6. 2000 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 6. 2000. Předmětná stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1999, čj. 23 Co 139/99-91, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 12. 1998, čj. 9 C 62/96-75, s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 9 C 62/96 a z něj zjistil, že dne 1. 2. 1996 podali navrhovatelé žalobu o zaplacení náhrady škody proti CK A. H. M. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. 6. 1997, čj. 9 C 62/96-40, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 8. 1997, čj. 9 C 62/96-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 10.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání se věcí zabýval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 16. 1. 1998, čj. 35 Co 626/97, 35 Co 627/97-58, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Následně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem, ze dne 22. 12. 1998, čj. 9 C 62/96-75 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům 10.000,- Kč a úrokem a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 1999, čj. 23 Co 139/99-91 rozsudek, soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 5. 2000, čj. 25 Cdo 1008/2000-111, dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Podaným návrhem však citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR napadeno nebylo, když v petitu návrhu je zřejmé, že napadeným rozhodnutím je zmíněné rozhodnutí Městského soudu v Praze, č.j. 23 Co 139/99-91, ze dne 5. 5. 1999, kdy navrhovatelé namítají porušení jejich práva na spravedlivý proces. K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že odvolací soud nesprávně ve věci rozhodl a v odůvodnění rozsudku výslovně připustil dovolání, ačkoliv si měl být vědom skutečnosti, že dovolání v souzeném případě není možné. Tím mělo být odňato navrhovatelům právo na soudní ochranu v případě nespravedlivého a nezákonného rozhodnutí soudu a právo na nápravu pochybení soudu.
Ústavní soud nejprve zkoumal ve smyslu ust. §34 a 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, formální předpoklady k projednání návrhu a zjistil, že podle §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že napadený rozsudek Městského soudu ze dne 5. 5. 1999, čj. 23 Co 139/99-91, byl doručen právnímu zástupci navrhovatelů 17. 6. 1999. Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku tedy zřejmě byla podána po lhůtě stanovené pro její podání a Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, omítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2000