ECLI:CZ:US:2000:3.US.383.2000
sp. zn. III. ÚS 383/2000
Usnesení
III. ÚS 383/2000
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. H. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. 4 To 288/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2000 (4 To 288/99-540) a tvrdil, že označený obecný soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně nedbal zásad stanovených v jejím čl. 2 odst. 3; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv (zásad) došlo tím, že zmíněný obecný soud jako soud odvolací zrušil předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně [§258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř.] a nově jej uznal vinným trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku [§255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb.] a za ten mu uložil (mírnější) nepodmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu (blíže označené) činnosti, ačkoli - stručně shrnuto - jednal jako jediný jednatel společnosti (s r. o. J.) v intencích obchodního zákoníku a inkriminovanou škodu nezpůsobil. S odkazem též na to, že obecný soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, "se nedržel..... kasačního principu", navrhl, aby Ústavní soud takto napadené rozhodnutí (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle výrokové části stěžovatelem napadeného rozsudku se stěžovatel odkazovaného trestného činu dopustil tím, že "jako jednatel společnosti J., spol. s r. o., bez vědomí majoritního společníka Spotřebního družstva Jednota T., v rozporu se společenskou smlouvou dne
29. srpna 1995, v Teplicích uzavřel smlouvu o prodeji podniku podle §476 a násl. obchodního zákoníku mezi prodávajícím J., spol. s r. o., a kupujícím L., spol. s r. o., na základě které byl podnik prodán za kupní cenu 511.374,- Kč, čímž způsobil tomuto majoritnímu společníku škodu nejméně 1,986.780,- Kč"; tento výrok obecný soud jako soud odvolací, poté co řízení doplnil znaleckým posudkem a dalšími důkazy, odůvodnil natolik podrobně, že je zřejmé, že se při úvaze nad vinou stěžovatele zabýval všemi námitkami, které proti obdobně odsuzujícímu rozsudku soudu I. stupně vznesl. Odůvodnění rozhodnutí je tak zcela ve shodě se zákonem (§125 tr. ř.) a nelze mu proto z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Odůvodnění ústavní stížnosti, v podstatě shodně s námitkami pojatými do odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, odhlédnuto od toho, že se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud, svou povahou (jednáním stěžovatele v údajném souladu s obchodním zákoníkem, neexistence škody apod.) míří proti věcné správnosti, případně proti legalitě ústavní stížností napadeného rozhodnutí; zde však stěžovatel přehlíží, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Obdobně nepřípadná jeví se námitka stěžovatele, pokud jí obecnému soudu jako soudu odvolacímu vytýká, porušení "kasačních principů"; procesní postup zvolený odvolacím soudem není v rozporu se zákonem a zrušení předchozího rozhodnutí obecného soudu nižšího stupně není jedinou a výlučnou možností rozhodování v opravném řízení. Odvolacímu soudu nic nebrání, aby po doplnění řízení, které sám provede, znovu ve věci rozhodl, nadto - jak tomu bylo ve stěžovatelově věci - mírnějším způsobem, než jaký vyplývá ze zrušeného rozhodnutí obecného soudu I. stupně.
Tvrzení ústavní stížnosti, co do porušení ústavně zaručených práv, včetně odkazu na zásadu plynoucí z ust. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (zde navíc pro nepřípadnost plynoucí ze zcela odlišné povahy věci), nemá tak opory ani ve skutkovém základu posuzované věci ani v zákoně, tím méně pak v ústavním pořádku republiky.
Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotným odůvodněním ústavní stížnosti, tak, a to především, konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. července 2000