ECLI:CZ:US:2000:3.US.385.2000
sp. zn. III. ÚS 385/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele P. S., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2000, čj. 15 Co 135/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 10. 1999, čj. 6 C 21/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 26. 6. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2000, čj. 15 Co 135/2000-141, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 10. 1999, čj. 6 C 21/97-104, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud, po konstatování, že jsou splněny formální předpoklady projednávání návrhu, si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp.zn. 6 C 21/97 a z něj zjistil, že dne 25. 2. 1997 podal navrhovatel tomuto soudu návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy č. 328/1992 ze dne 26. 8. 1992, uzavřené mezi Fondem národního majetku a obchodní společností P., s.r.o. (nyní Č. c. - J. M., spol. s r.o.), týkající se nemovitého majetku v návrhu specifikovaného a na určení, že navrhovatel je vlastníkem uvedeného nemovitého majetku a dále movitého majetku, rovněž v návrhu specifikovaného.
Okresní soud dne 22. 10. 1999 rozsudkem, čj. 6 C 21/97-104, oba návrhy zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, lze uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci má ten, kdo je účastníkem právního vztahu nebo práva, o které v řízení jde. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo navrhovatele, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právo stalo nejistým. Podobná žaloba není opodstatněna tam, kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. Z toho vyplývá, že navrhovatel měl v řízení prokázat, že je ve sporu aktivně legitimován a současně, že má na určení obsaženém v žalobě naléhavý právní zájem. K tomu, aby mohl navrhovatel být aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, by musel především prokázat, že je účasten právního vztahu, o který v řízení jde. Musel by tedy prokázat své právo na vydání věcí, které jsou předmětem kupní smlouvy. To však prokázat nemůže, neboť vydání věci brání ust. čl. II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle kterého nelze věc vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo, byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Soud dospěl k závěru, že navrhovatel právo na vydání věci mít nemůže, i kdyby byl označen za oprávněnou osobu. Nemůže tedy být věcně legitimován k určení neplatnosti předmětné smlouvy a nemůže u něj být dán ani naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Plzni dne 22. 3. 2000 rozsudkem, čj. 15 Co 135/2000-141 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se musel nejdříve zabývat otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah či právo je nebo není. V tomto bodě se shodl se závěry soudu I. stupně, který k posouzení této otázky provedl dostatek důkazů. Navrhovatel uplatnil své nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. v řízeních vedených u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp.zn. 4C 57/93 a 4C/125/95, kde se řeší, zda je oprávněnou osobou k vydání věcí a zda případnému vydání věcí nebrání jiná překážka. V těchto řízeních navrhovatel vyřeší své právní postavení, když určovací žaloba nemůže poskytnout ochranu právnímu postavení navrhovatele a je možné se domáhat ochrany práva žalobou na plnění. Na podání určovací žaloby tedy nemůže mít navrhovatel naléhavý právní zájem.
Tento rozsudek napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že nárok na vydání majetku uplatnil u povinné osoby dne 25. 10. 1990, tedy před účinností zákona č. 87/1991 Sb., avšak včas. Kupní smlouva na předmětný majetek byla uzavřena 26. 8. 1992, tedy za účinnosti tzv. blokačního paragrafu. Privatizace předmětného majetku byla provedena neoprávněně. Postupem obecných soudů mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv navrhovatele, zejména do práva na spravedlivý proces, daného mu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 2000 uvedl, že se nezabýval skutkovými zjištěními soudu I. stupně, neboť dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle ust. §80 písmeno c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). V ostatním odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a v podstatě tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty uvedené v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně.
Určova cí žaloba, kterou se navrhovatel domáhal ochrany svých práv, má preventivní povahu a má za úkol poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněná tam, kde právo nebo právní vztah byly porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, navrhovatel se ochrany svých práv, v podstatě totožných s právy, jejichž ochrany se domáhal žalobou, kterou obecné soudy zamítly, dovolává jinými žalobami, podanými u Okresního soudu Plzeň-jih, o kterých dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Jestliže za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu nějaké právo nebo právní vztah je či není, postupovaly v intencích o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Argumenty, které navrhovatel uvedl v ústavní stížnosti, by měly být předmětem zkoumání obecných soudů při posuzování, zda navrhovatel je oprávněnou osobou, tedy v oněch zmíněných jiných žalobách, v jiných řízeních před obecnými soudy, která dosud probíhají. V těchto řízeních pak může být poskytnuta navrhovatelovým právům náležitá ochrana.
Za této situace Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy napadenými rozsudky porušily navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Nezbylo mu proto než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu