ECLI:CZ:US:2000:3.US.404.2000
sp. zn. III. ÚS 404/2000
Usnesení
III. ÚS 404/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RSDr. V. H., zastoupeného Mgr. R. A., advokátem, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 1 Zn 844/99, a usnesení Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování v Praze 2, ze dne 21. března 2000, ČVS: OV2-80/10-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. dubna 2000 (1 Zn 844/99) a spolu s ním též jemu předcházející usnesení Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování v Praze 2, ze dne 21. března 2000 (ČVS: OV2-80/10-2000) a tvrdil, že zmíněné orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod); v odůvodnění ústavní stížnosti oběma orgánům veřejné moci vytknul - stručně shrnuto - že přes charakter zranění, které utrpěl a přes jím podmíněnou délku pracovní neschopnosti, zcela v rozporu se zákonem, pro vadné hodnocení vztahu jednání a následku, jeho trestní oznámení odložily (§159 odst. 1 tr. ř.). S odkazem na již zmíněná práva a s poznámkou, že v postupu obou orgánů veřejné moci "lze rovněž vypozorovat porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky", stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle skutkové věty stěžovatelova trestního oznámení způsobila MUDr. J. H. dne 13. listopadu 1999 v době od 10.00 hod. do 11.00 hod. po předchozí hádce stěžovateli opakovanými údery pěstmi do krku a jiných oblastí hlavy pohmožděniny na hlavě bez otoků a modřin, jakož i otok dolní krční páteře, čímž mu přivodila pracovní neschopnost v době od 13. listopadu 1999 do 7. prosince 1999; tímto jednáním měla spáchat trestný čin ublížení na zdraví (§221 odst. 1 tr. z.).
Podle odůvodnění obou rozhodnutí již dříve zmíněných orgánů veřejné moci k odložení stěžovatelova trestního oznámení došlo proto, že z posudku lékaře znalce, který byl z příkazu státní zástupkyně vyžádán, vyplynulo, že inkriminovaný útok vůči stěžovateli nebyl pro malou intenzitu závažný, že jeho následky ze soudně-lékařského hlediska nesplňují kritéria klasifikace ublížení na zdraví a že délka pracovní neschopnosti stěžovatele byla podmíněna zdravotním stavem stěžovatele, který v roce 1991 utrpěl centrální mozkovou příhodu.
Stížnostní důvody stěžovatele, jako odůvodnění ústavní stížnosti, přes délku pracovní neschopnosti míří proti věcné správnosti, příp. proti legalitě stěžovatelem napadeného rozhodnutí a tak přehlíží, že jednak takto požadovaný přezkum Ústavním soudem se ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), jednak že podle konstantní judikatury obecných soudů, jimž z ústavněprávních hledisek nelze nic vytknout, délka pracovní neschopnosti poškozeného sama o sobě (nadto je-li vázána na jeho obecný zdravotní stav) není ani jediným ani výlučně rozhodujícím kritériem pro naplnění objektivní stránky inkriminovaného trestného činu (ublížení na zdraví); jestliže orgány v trestním řízení činné, na základě odborného znaleckého posudku, proti jehož závěrům ostatně stěžovatel ani nebrojí, rozhodly po zhodnocení všech dalších okolností v intencích ustálené rozhodovací praxe o odložení trestního oznámení, nelze v jejich rozhodnutích, stejně jako v procesním postupu, v němž k těmto rozhodnutím dospěly, spatřovat z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) taková pochybení, která by odůvodňovala ingerenci Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti.
Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak konstantní judikaturou obecných soudů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. září 2000