ECLI:CZ:US:2000:3.US.410.2000
sp. zn. III. ÚS 410/2000
Usnesení
III. ÚS 410/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. L. Ř., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Co 494/99, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. července 1999, sp. zn. 6 C 102/99, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §7 odst. 4 a 7 vládního nařízení č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, mimo ústní jednání dne 20. 9. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh na zrušení ustanovení §7 odst. 4 a 7 vládního nařízení č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2000 (22 Co 494/99-39) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. července 1999
(6 C 102/99-25) a tvrdil, stručně shrnuto, že oba obecné soudy svými rozhodnutími, jak byla označena, porušily jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; aniž by však svá tvrzení, co do porušení označeného práva, přiměřeně zdůvodnil, po zevrubné (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů v meritu věci navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Z výroku sub. III rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že v odvolacím řízení přednesený návrh stěžovatele na připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byl (pro nedostatek důvodů svědčících pro otázku zásadního právního významu) odvolacím soudem zamítnut.
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 6) stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2000, jako soudu odvolacímu, dovolání nepodal.
Protože přes zamítavý výrok odvolacího soudu byla cesta stěžovatele k dovolacímu soudu otevřena (§239 odst. 2 o. s. ř.), a protože stěžovatel přesto dovolání nepodal, byla jeho ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, posouzena jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a o ní jako
o takové bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Návrhu na zrušení podzákonného předpisu (§7 odst. 4, 7 vládního nařízení č. 240/1949 Sb.) byl ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z důvodu nepřípustnosti ústavní stížnosti, s níž byl spojen, rovněž odmítnut jako zjevně neopodstatněný, neboť sám o sobě bez návaznosti na vlastní ústavní stížnost projednán být nemůže (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. září 2000