ECLI:CZ:US:2000:3.US.42.2000
sp. zn. III. ÚS 42/2000
Usnesení
III. ÚS 42/2000
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 29. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Lesy České republiky, s. p. zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 1999, č. j. 33 Cdo 486/98-161, Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 866/95-88, ze dne 28. února 1996, a Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. září 1995, č. j. 3 C 14/94-41, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným 20. ledna 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 1999, č. j. 33 Cdo 486/98-161, Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 866/95-88, ze dne 28. února 1996, a Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. září 1995, č.j. 3 C 14/94-41. Uvedl, že se závěry obecných soudů se neztotožňuje, cítí se jimi dotčen na právech, zaručených čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na řízení před obecnými soudy, které se, podle jeho přesvědčení, důsledně nevypořádaly se vznášenou námitkou legitimace, i na rozhodnutí o dovolání, v němž se Nejvyšší soud ČR zaštítil dovolacími důvody dle §241 odst. 3 písm. a), b) a d) občanského soudního řádu, aniž by vzal v úvahu tvrzený nedostatek v podmínkách řízení.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření ze dne 14. dubna 2000 poukázal na obsah napadeného rozsudku a jeho odůvodnění, a pokud jde o námitku týkající se "legitimace" stěžovatele v předmětném řízení, pak mj. na znění zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který s účinností od 1. ledna 1950 odňal obcím vlastnické právo k jejich majetku. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh, je-li zjevně neopodstatněný, odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 3 C 14/94 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 1999, č. j. 33 Cdo 486/98-161, zásah do práv, jichž se navrhovatel v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Nejvyšší soud ČR se v rozhodnutí, kterým dovolání zamítl, vypořádal se všemi námitkami vznesenými stěžovatelem, a je třeba uvést, že s rozsudkem a jeho přiléhavým a vyčerpávajícím odůvodněním se Ústavní soud ztotožňuje. Z těchto důvodů byl návrh shledán zjevně neopodstatněným.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2000