ECLI:CZ:US:2000:3.US.423.98
sp. zn. III. ÚS 423/98
Usnesení
III. ÚS 423/98
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H.V., zastoupené JUDr. J.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 1998, sp. zn. 39 Co 458/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. října 1996, sp. zn. 12 C 454/95, spolu s návrhem na zrušení části ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po odstranění vad podání (§31 odst. 1, §34 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) splňovala formální podmínky stanovené zákonem [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 1998 (39 Co 458/97-54) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. října 1996 (12 C 454/95-25) a tvrdí, že těmito rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo dle čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 26 Mezinárodní paktu o občanských a politických právech, který dle čl. 10 Ústavy ČR tvoří nedílnou součást právního řádu České republiky a je bezprostředně závazný a má přednost před zákonem. Konkrétní důvody porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod a Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech pak stěžovatelka spatřuje v tom, že "napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, nebylo napraveno pochybení Obvodního soudu pro Prahu 3, ačkoliv na něj bylo stěžovatelkou v průběhu celého řízení opakovaně poukazováno". Samotné pochybení soudu I. stupně stěžovatelka spatřuje v tom, že nebylo jejímu restitučnímu nároku vyhověno proto, že není občankou České republiky, ale občankou SRN a je tedy diskriminována z důvodu občanství.
V další části své ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a odkazuje na rozhodnutí výboru OSN pro lidská práva ze dne 19. 7. 1995.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona] zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Senát v ústním jednání a bez přítomnosti účastníků návrh, který je zjevně neopodstatněný, usnesením odmítne [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Jak ze samotné ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, jak tato ve své ústavní stížnosti tvrdí. Nelze přehlédnout, že obecné soudy se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatelka v průběhu řízení vznesla a že svá rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), když rozvedly, na základě jakých právních norem a závazných rozhodnutí rozhodly. Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal tvrzená porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť návrh stěžovatelky, týkající se uplatněného restitučního nároku, nebyl zamítnut výhradně z toho důvodu, že stěžovatelka nesplňuje podmínky státního občanství České republiky, ale jak zejména Obvodní soud pro Prahu 3 se ve svém rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vyložil i tou skutečností, že stěžovatelka nesplnila další podmínky stanovené zákonem pro uplatnění restitučního nároku, jakož i s otázkou existence takovéhoto nároku pro stěžovatelku. Pokud tedy obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily za souladné ústavněprávní interpretace platného zákona, nelze takovéto rozhodnutí soudu považovat za protiústavní.
Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti je současně důvodem, pro který byl s ústavní stížností podaný návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v částech označených shledán ve smyslu ustálené praxe Ústavního soudu jako neopodstatněný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) a také
o něm bylo rozhodnuto obdobným výrokem [§43 odst. 2 písm. b) zákona]. V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že Ústavní soud již dříve o návrhu na zrušení předmětného ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. rozhodl zamítavým výrokem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1997, uveřejněný pod č. 185/1997 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2000