ECLI:CZ:US:2000:3.US.427.2000
sp. zn. III. ÚS 427/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B. B., zastoupené JUDr. P. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 143/2000-176, ze dne 19. 4. 2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, č.j. 21 C 100/98-113, ze dne 25. 11. 1999, ve znění opravného usnesení, č.j. 21 C 100/98-136, ze dne 22. 12. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 18. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 143/2000-176, ze dne 19. 4. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, č.j. 21 C 100/98-113, ze dne 25. 11. 1999, ve znění opravného usnesení č.j. 21 C 100/98-136, ze dne 22. 12. 1999, kterým byl zamítnut návrh navrhovatelky na určení, že pracovní poměr navrhovatelky u žalovaného zaměstnavatele skončil její výpovědí podle §51 zákoníku práce dnem 29. 2. 1996. Napadenými rozsudky bylo názoru navrhovatelky porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 21 C 100/98, vedený u Okresního soudu v Karviné. Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala u uvedeného soudu žalobu na určení, že její pracovní poměr k zaměstnavateli skončil na základě její výpovědi podle §51 zákoníku práce dnem 29. 2. 1996. Navrhovatelka v žalobě uváděla, že se žalovaným zaměstnavatelem rozvazovala pracovní poměr výpovědí, byť tento termín doslovně v dopise nepoužila, ale z obsahu dopisu byla tato skutečnost evidentní, protože rozvázání pracovního poměru doručovala v prosinci 1995 a skončení pracovního poměru dovozovala uplynutím výpovědní doby podle §45 odst. 1 zákoníku práce, tedy dvouměsíční výpovědní doby, dnem 29. 2. 1996. Dále navrhovatelka v žalobě uváděla, že v průběhu výpovědní doby se pokusila rozvázat pracovní poměr dohodou ke dni skončení dočasné pracovní neschopnosti, tuto možnost nabízela dopisem ze dne 19. 1. 1996. Zaměstnavatel se naopak pokusil rozvázat pracovní poměr sám, a to okamžitým zrušením podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ze dne 18. 1. 1996 a ze dne 31. 1. 1996. Oba tyto dopisy převzal manžel navrhovatelky, který s ohledem na její zdravotní stav jí dopisy nepředal a o těchto dopisech informoval navrhovatelku až v dubnu 1996, kdy již nemohla podat žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Současně navrhovatelka žalovala na určení povinnosti zaměstnavatele vydat potvrzení o zaměstnání. Okresní soud v Karviné usnesením, č.j. 21 C 100/98-49, ze dne 29. 3. 1999, vyloučil k samostatnému řízení věc, aby zaměstnavatel byl povinen vydat navrhovatelce potvrzení o zaměstnání. Po široce vedeném dokazování pak Okresní soud v Karviné rozsudkem, č.j. 21 C 100/98-113, ze dne 25. 11. 1999, žalobu navrhovatelky zamítl. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že doručila výpověď z pracovního poměru ze dne 5. 12. 1995 zaměstnavateli, stejně tak neprokázala, že další výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 12. 1995 zaměstnavateli doručila. Pracovní poměr proto neskončil výpovědí navrhovatelky podle §51 zákoníku práce dnem 29. 2. 1996, a proto soud I. stupně žalobu zamítl.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě. Navrhovatelka v podaném odvolání namítala, že soud I. stupně ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry, konstatuje-li, že neunesla důkazní břemeno. Navrhovatelka uváděla, že výpověď z pracovního poměru doručila žalovanému zaměstnavateli poštou, a to zásilkou R 7938. Není pravda, že by pod stejným podacím číslem doručila zaměstnavateli žádost ze dne 6. 12. 1995. Tuto žádost doručil zaměstnavateli manžel navrhovatelky, který s ní žil v té době ve společné domácnosti. Dále navrhovatelka namítala nevstřícnost zaměstnavatele vůči její osobě a podrobně se zabývala okolnostmi doručení okamžitého zrušení pracovního poměru dne 8. 3. 1996. Krajský soud v Ostravě po doplnění řízení dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Shodně se závěry soudu I. stupně ve svém odůvodnění podrobně rozvedl hodnocení důkazů, z nichž svůj závěr vyvodil. Dále konstatoval, že se podrobně nezabýval zkoumáním okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8. 3. 1996, protože tato věc nebyla předmětem řízení. Na základě provedeného řízení pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem, č.j. 16 Co 143/2000-176, ze dne 19. 4. 2000, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru bylo těmito rozsudky porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soudy nedostatečně vyhodnotily konkrétní důkazy, které navrhovatelka ve svůj prospěch uvedla. Dále navrhovatelka vytýkala obecným soudům, že se téměř vůbec nezabývaly provedenými důkazy stran okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (ze dne 8. 3. 1996) a také vytýkala Krajskému soudu v Ostravě, že prováděl důkaz připojením spisu, sp. zn. 5 T 48/98, Okresního soudu v Karviné a naopak vytýkala Okresnímu soudu v Karviné, že nepřihlédl k jakýmkoliv zmínkám o jejím fyzickém napadení (i napadení jejích synů), anonymních dopisech, které obsahovaly hrozby pro ni i její rodinu. Navrhovatelka se domnívala, že kdyby soudy vyhodnotily veškeré provedené důkazy a některé neopomenuly hodnotit nebo se jejich hodnocení z části vyhnuly, a kdyby zachovaly zásadu rovnosti účastníků, pak by se úplné hodnocení všech provedených důkazů projevilo i v jejich rozhodnutí. Tímto postupem porušily obecné soudy její právo na soudní ochranu, a proto navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že jak soud I. stupně, tak i soud odvolací všechny provedené důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Skutečnost, že popsaným postupem dospěl odvolací soud k závěru (stejně jako prvostupňový soud), že žaloba není důvodná, neznamená, že navrhovatelce bylo upřeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebo že tímto postupem došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny. Procesní neúspěch ve věci nelze ztotožňovat s pojmem rovnost účastníků v řízení. Krajský soud v Ostravě dále uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení základního práva navrhovatelky, a proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatelka domáhala ochrany svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud obě napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelky s právními závěry obecných soudů, které vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud zde připomíná svou konstantní judikaturu, v níž již mnohokrát konstatoval, že hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů, do nichž Ústavní soud nemůže zasahovat, pokud obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je obsažena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy přihlédly ke všem provedeným důkazům i tvrzením účastníků, hodnotily tyto důkazy každý jednotlivě i všechny v jejich vzájemných souvislostech a z těchto zjištění pak vyvozovaly své právní závěry, nelze namítat, že by tímto postupem bylo porušeno právo na soudní ochranu. Ústavní soud již konstatoval, že přezkoumávat proces dokazování a zejména hodnocení důkazů by mohl jen tehdy, pokud by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Taková situace však v předmětné věci nenastala. Ústavní soud tak, jak bylo výše uvedeno, není další odvolací instancí, aby mohl provádět samostatně další dokazování a přezkoumávat hodnocení provedených důkazů, když je oprávněn přezkoumat napadené rozsudky jen z pohledu ochrany Listinou zaručených základních práv a svobod. V předmětné věci bylo navrhovatelce řádným způsobem umožněno uplatňovat své právo u obecného soudu, uvádět svá tvrzení a navrhovat důkazy, jakož i vyjadřovat se k důkazům a tvrzením druhého účastníka řízení. Obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů také všechny provedené důkazy hodnotily a opíraly o ně své závěry. Právo na soudní ochranu však v žádném případě neznamená, že navrhovatelka musí mít ve věci také úspěch, jinými slovy, pokud navrhovatelka nebyla ve svém návrhu úspěšná, není to porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o námitku, že obecné soudy se blíže nezabývaly zkoumáním okamžitého zrušení pracovního poměru, zde Ústavní soud souhlasí s konstatováním odvolacího soudu o tom, že neplatnost tohoto právního úkonu nebyla předmětem řízení.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu