ECLI:CZ:US:2000:3.US.436.99
sp. zn. III. ÚS 436/99
Usnesení
III. ÚS 436/99
Ústavní soud rozhodl dne 23. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce hlavního města Prahy, zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 1997, sp. zn. 18 Co 299/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 1999 (2 Cdon 748/97-53), jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 1997 (18 Co 299/96-37), kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. března 1996 (5 C 117/95-18), dle něhož byla stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy odpůrkyně) zavázána vydat vedlejší účastnici A. C. (v řízení před obecnými soudy žalobkyni) nemovitosti v rozsudku popsané a označené a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Ústavy ČR, aniž by však blíže rozvedla, v čem porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
vydání 1., č. 10, Praha 1995).
Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Pokud Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo vyhověno žalobě žalobkyně na vydání nemovitostí, na něž uplatnila restituční nárok, pak takovéto rozhodnutí obecných soudů nelze než považovat za souladné se stávající judikaturou Ústavního soudu. Nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky tak, jak jsou rozvedeny v ústavní stížnosti, totiž, že pokud došlo k převodu nemovitostí z vlastnictví původní povinné osoby na jinou osobu na základě zákona 172/1991 Sb., pak není povinnou osobou k vydání nemovitosti, ale oprávněným osobám zůstává nárok na náhradu peněžní. Ústavní soud se v této otázce zcela ztotožňuje s právními závěry Nejvyššího soudu ČR tak, jak jsou rozvedeny zcela vyčerpávajícím způsobem v jeho rozsudku, a které jsou v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti Ústavní soud pouze konstatuje, že pokud k předmětným nemovitostem byl řádně uplatněn restituční nárok na vydání věci, pak tento nárok v důsledku zásady, že nikdo nemůže na jiné převést více práv, než sám má, přešel i na stěžovatele v novém právním stavu a s takovými právními vadami, v jakém tyto nemovitosti byly před přechodem do vlastnictví stěžovatelky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 470/97 dosud nepublikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Ústavní soud neshledal svoji pravomoc přezkoumávat právní závěry obecných soudů, tak, jak s nimi stěžovatelka vede právní polemiku, a to ani ve vztahu k námitce stěžovatelky na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v řízení před obecnými soudy, neboť s touto námitkou se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal obecný soud v odůvodnění svého rozsudku (Městský soud v Praze, rozsudek 18 Co 299/96, str. 2); ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy samotných důvodů uplatněných stěžovatelkou, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Proto bylo o ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. března 2000