ECLI:CZ:US:2000:3.US.461.2000
sp. zn. III. ÚS 461/2000
Usnesení
III. ÚS 461/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. V. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2000, sp. zn. 4 To 238/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2000 (4 To 238/2000-302) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení zmíněného práva došlo tím, že "skutkové závěry obecných soudů nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení před nimi vyšly najevo, a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat". Stěžovatel proto s připomínkou, že odsouzené loupeže se nedopustil a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 95/97 (publikovaný in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 76, Praha 1998) navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (jak vpředu je označeno) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelem napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obecného soudu I. stupně (Okresního soudu v Mostě), jímž spolu s dalším obviněným byl uznán vinným trestnými činy porušení domovní svobody (§238 odst. 1, 2 tr. z.) a loupeže
(§234 odst. 1 tr. z.); důvody, pro které se tak stalo, vyložil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí natolik dostatečně a zcela ve shodě se zákonem (§125 tr. ř.), že je z nich zřejmé, že posoudil všechny (v podstatě s odůvodněním ústavní stížnosti shodné) námitky, které stěžovatel proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně v opravném řízení vznesl.
Odůvodnění ústavní stížnosti založil stěžovatel na dvou výhradách; první spočívá v tvrzení, že v části důkazů je patrná snaha "se od věci distancovat" (kupř. sv. M.), druhá pak v tvrzení - stručně shrnuto - že skutková zjištění obecných soudů spočívají na nesprávném, pokud se týká nedostatečném hodnocení důkazů (sv. R. a O. Š.).
Odhlédnuto od toho, že výhrady stěžovatele z převážné míry spočívají na tvrzeních v obecné poloze a mají tak povahu pouhého apodiktického tvrzení, stěžovatel v nich přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, nepřísluší přezkum hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, leč by takové hodnocení vykazovalo extrémní rozpory (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 398/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11.,
vydání 1., č. 64, Praha 1999), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, a které stěžovatel ostatně ani netvrdil.
Obdobně neobstojí ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu vydaný ve věci
III. ÚS 95/97 (publikovaný in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 76, Praha 1998), a to již proto, že z jeho výhrad nelze postřehnout, v čem vlastně měly obecné soudy při hodnocení důkazů pochybit, resp. které z provedených důkazů měly ve svých rozhodovacích důvodech, vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí, opomenout nebo které ze stěžovatelem navržených důkazů neprovedly; výhrady stěžovatele mají tak charakter pouhého jeho nesouhlasu s výrokem o vině na odsouzených skutcích, a jako takové přirozeně protiústavnost napadených rozhodnutí založit nemohou.
Protože - jak již ostatně řečeno - obecný soud II. stupně jako soud odvolací se v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi námitkami, které stěžovatel jak sám v písemném podání, tak prostřednictvím svého obhájce proti odsuzujícímu rozhodnutí obecného soudu
I. stupně vznesl, vypořádal zákonným způsobem, posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. září 2000