ECLI:CZ:US:2000:3.US.466.2000
sp. zn. III. ÚS 466/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. F. B., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, čj. 30 Ca 175/98-62 a souvisejícímu rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč, referátu regionálního rozvoje ze dne 15. 7. 1998, čj. 108-841/98-Kv, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 3. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, čj. 30 Ca 175/98-62 (v návrhu nesprávně označeno jako čj. 30 Ca 175/98-64) a souvisejícímu rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč, referátu regionálního rozvoje ze dne 15. 7. 1998, čj. 108-841/98-Kv, s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud, po konstatování, že byly splněny formální předpoklady projednávání návrhu, si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp.zn. 30 Ca 175/98 a z něj zjistil, že Městský národní výbor v M. B., odbor výstavby, místního hospodářství a obchodu vydal dne 12. 3. 1987, pod čj. Výst. 446/87-Ne rozhodnutí, jímž byla manželům D. povolena novostavba rodinného domu na parcele p.č.st. 176 v k.ú. M. B. V bodě 3 písm. e) tohoto rozhodnutí byla stanovena stavebníkům povinnost provést oplocení pozemku, na kterém stavbu provedou. Na podkladě odvolání navrhovatelů změnil Okresní úřad Třebíč, referát regionálního rozvoje, rozhodnutím ze dne 15. 7. 1998, čj. 108-841/98-Kv, toto rozhodnutí tak, že v bodě 3 písmeno e) vypustil celý text. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v tomto bodě stavební úřad nad rámec žádosti stavebníků uložil povinnost provést oplocení pozemku. Stavebníkovi lze stanovovat podmínky pro provedení požadované stavby ve smyslu ust. §25 a 26 vyhlášky č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nelze však ukládat povinnosti, které vůbec nebyly předmětem žádosti a ani s ním funkčně nesouvisí, neboť požadovaný dům lze jednoznačně užívat bez oplocení přilehlého pozemku. Stanovit povinnost provést oplocení náleží pouze soudu.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel, spolu s manželkou, která je v ústavní stížnosti označena jako vedlejší účastník, dne 22. 9. 1998 u Krajského soudu v Brně správní žalobou s návrhem na zrušení uvedeného rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč. Návrh odůvodňoval tím, že napadeným rozhodnutím Okresního úřadu došlo k zásahu do jejich práv. V ust. §135 odst. 2 stavebního zákona je stanovena povinnost stavebníka, aby po ukončení stavby uvedl sousední pozemek do původního stavu. Hranici pozemku původně tvořila zeď hospodářské budovy, která byla v souvislosti se stavbou odstraněna. V současné době je na hranici pozemku nedostavěný plot. Navrhovatel požadoval, aby stavebníci na vlastní náklady nechali vytýčit hranice pozemků a na nich postavili plot, který zamezí volný přístup na pozemek navrhovatele.
Krajský soud v Brně dne 24. 5. 2000 rozsudkem, čj. 30 Ca 175/98-62, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stavební zákon v platném znění umožňuje stavebnímu úřadu nařídit oplocení pozemku pouze za podmínek uvedených v §12 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. Jestliže Okresní úřad Třebíč, referát regionálního rozvoje, napadeným rozhodnutím vypustil bod 3 písmeno e) původního stavebního povolení, učinil tak v souladu se zákonem. Pro postup podle §135 stavebního zákona není opodstatnění. Stavbou rodinného domu nebyla dotčena práva žalobců, kteří to ostatně ani netvrdili. K dotčení práv žalobců došlo odstraněním původní stavby, zejména zdi, která vytyčovala hranice mezi pozemky. Uložit opatření ve smyslu ust. §135 odst. 2 stavebního zákona by však bylo možné pouze v řízení o odstranění stavby, které by bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím. K takovému řízení však nedošlo. Zhojit tento nedostatek nelze v rámci povolení nové stavby. Navrhovatelé se domáhají řádného označení průběhu hranic mezi pozemky. Toho však nelze dosáhnout žalobou proti rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč, jímž byla povolena stavba na sousedním pozemku. Žalobcům nezbude, než se obrátit na soud občanskoprávní žalobou.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal porušení svých základních práv, zejména práva daného mu čl. 10 a 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K porušení uvedených základních práv a svobod mělo podle navrhovatele dojít tím, že krajský soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, neposkytl navrhovateli účinnou ochranu proti diskriminaci ze strany stavebního úřadu v M. B. a znemožnil mu pokojně užívat jeho majetek. Tím, že navrhovatele odkázal na občanskoprávní řízení, celou věc zbytečně protahuje.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Porušení svých základních práv navrhovatel dokládá tvrzením, že krajský soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávné právní závěry.
Ze spisového materiálu však vyplývá, že krajský soud při svém rozhodování postupoval v souladu s ust. části páté občanského soudního řádu. Ve věci nařídil jednání a věc řádně projednal. Navrhovateli i jeho manželce byla dána možnost se k věci před soudem vyjádřit, čehož i využili. Soud se zabýval všemi námitkami žalobců a své stanovisko, podle názoru Ústavního soudu, řádně a přesvědčivě zdůvodnil. Postupem soudu nebylo bráněno navrhovateli, aby uplatnil své tvrzené právo v příslušném občanskoprávním řízení. Rozhodovat o návrhu tak, jak požadoval navrhovatel, totiž ve správním řízení, soud nebyl oprávněn. Postupoval tedy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhl do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu