ECLI:CZ:US:2000:3.US.476.2000
sp. zn. III. ÚS 476/2000
Usnesení
III. ÚS 476/2000
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2000, sp. zn. 4 Cmo 16/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2000 (4 Cmo 16/2000-58) a tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo a svoboda na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaného ustanovení Listiny základních práv a svobod stěžovatelka spatřuje v tom, že napadeným usnesením obecného soudu bylo rozhodnuto
o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení, které byly přiznány navrhovatelce (v řízení před obecnými soudy) přesto, že "žalovaná částka nebyla v době podání žaloby ani v době vydání předmětného rozsudku splatná", z čehož dovozuje, že žaloba navrhovatelky byla podána bezdůvodně, a proto jí nepřísluší ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. náklady řízení, neboť stěžovatelka nezavinila, že řízení muselo být zastaveno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně, jak se tato jeho pravomoc projeví ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
vydání 1., č. 10, Praha 1995).
Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tam, kde tvrzená "nezákonnost" má spočívat výhradně v tom, že obecný soud aplikoval na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před nimi jiné ustanovení nebo je vyložil jiným způsobem, než by (podle přesvědčení stěžovatelky) měl v souvislosti s jejím postavením a procesním chováním, kde - jak tvrdí - nezavdala důvod pro podání návrhu na zahájení řízení a tedy nezavinila, že muselo být řízení před obecným soudem zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Pokud totiž obecný soud aplikoval ustanovení občanského soudního řádu (§146 odst. 2 věta druhá) a své rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecného soudu, nadto v rámci rozhodování o nákladech řízení;
o porušení Listiny základních práv a svobod nejde totiž tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a jak při aplikaci z něj vycházejí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nadto zřejmé, že vrchní soud jako soud odvolací se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky, které v rámci svého odvolání uplatnila a také zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí a závěry stran náhrady nákladů řízení.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecný soud, jak již bylo konstatováno, zcela vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.) a pouhá polemika stěžovatelky se závěry obecného soudu, založená na tom, že nesouhlasí s tím, že musí hradit náklady řízení, nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných. Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti proto neshledal svou pravomoc přezkoumávat právní závěr obecného soudu tak, jak s nimi stěžovatelka vede polemiku, a proto ústavní stížnost stěžovatelky byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelkou, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V Brně dne 23. listopadu 2000