ECLI:CZ:US:2000:3.US.485.2000
sp. zn. III. ÚS 485/2000
Usnesení
III. ÚS 485/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. a J. Č., obou zastoupených JUDr. V. D., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2000, sp. zn. 24 Cdo 1238/2000, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 1999, sp. zn. 17 Co 72/99, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. října 1998, sp. zn. 5 C 312/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocná rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2000 (24 Cdo 1238/2000-230), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
1. prosince 1999 (17 Co 72/99-214) a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne
29. října 1998 (5 C 312/92-197) a tvrdili, že jmenované obecné soudy označenými rozhodnutími jednak porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a pokud jde o odvolací soud, také tím "že jim odepřel spravedlnost", když proti jeho odvolání nepřipustil "opravný prostředek, který je ex lege přípustný". Aniž by svá tvrzení, co ústavně právních aspektů věci, blíže rozvedli, po podrobné (a opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, pojatých do odůvodnění jejich rozhodnutí, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil, též s přihlédnutím k tomu, že "Nejvyšší soud nepostupoval tak, jak postupuje obvykle v jiných případech" (a porušil tak i rovnost v právech ve smyslu čl. I Listiny základních práv a svobod).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z tvrzení (odůvodnění) ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů je zřejmé, že stěžovatelé, jako žalobci, usilovali v řízení před obecnými soudy o vydání rozsudku, dle něhož by žalovaný (Zemědělské družstvo P. P., okres Jičín) byl povinen vydat jim sklizeň z pěti hektarů ozimé pšenice a dvou hektarů ozimého žita ve výši průměrné úrody ve S. v roce 1966 - 200 q pšenice, 80 q žita, 350 g slámy z pšenice a žita a poskytnout jim náhrady za šest kusů statných jasanů ve výši 31.312,- Kč, když shodně dospěly k závěru, že stěžovatelům jednak byla již dříve poskytnuta náhrada v intencích zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), jednak - pokud své nároky uplatnili v režimu občanského zákona - jde o nároky, pokud by vůbec byly důvodné, promlčené. V podstatě shodnými námitkami, jak v odůvodnění ústavní stížnosti jsou podrobně vyloženy, stěžovatelé proti zmíněným závěrům obecných soudů brojili v opravných prostředcích, v nichž - stručně shrnuto - setrvávali na stanovisku, že z důvodů podrobně popsaných jim vznikl "nárok na vydání sklizně z pozemků, které družstvo (tj. žalovaný) zabralo", když vznesená námitka promlčení nemá místo, vzhledem k tomu, že "v době nesvobody, tj. v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 svůj nárok u soudu uplatnit nemohli".
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto soudy, zabývající se všemi námitkami stěžovatelů, způsobem zcela dostatečným a zákonem přikázaným (§157 odst. 2 o. s. ř.), k nim zaujaly stanovisko a vyložily, proč právní konstrukci stěžovatelů pro zákonnou úpravu posuzované materie odmítly; odůvodněním rozhodnutí obecných soudů proto ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout, zejména jestliže i Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, podrobně ve svém rozhodnutí vyložil, co - zejména z hlediska zákona č. 229/1991 Sb. a zákona občanského - lze pokládat za zásoby a konečně proč stěžovateli uplatněné nároky nutno považovat za "přesahující právo vzniklé jim podle zákona o půdě, podle občanského zákoníku, včetně ustanovení o promlčení".
Odhlédnuto již od toho, že tvrzení stěžovatelů, co do porušení jimi označených ústavně zaručených práv, postrádá přiměřeného odůvodnění, stěžovatelé - a to především - zcela přehlížejí ustálenou rozhodovací praxi, dle níž jednak do pravomoci Ústavního soudu nespadá přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by pro jeho ingerenci do jejich rozhodovací činnosti byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -
svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), které však v posuzované věci zjištěny nebyly, a jejichž existenci ostatně stěžovatelé ani netvrdili, jednak že podle téže rozhodovací praxe vlastnickému právu, tj. právu plynoucímu z čl. 11 Listiny základních práv a svobod nelze poskytnout ústavní ochranu tehdy, nejedná-li se o (vlastnické) právo již konstituované, ale jde toliko o spor o ně (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995).
Obdobně nedůvodná jeví se tvrzení stěžovatelů stran denegatiae iusticiae, když jejich přístup k dovolacímu soudu byl otevřen postupem podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř ., a když ostatně dovolací soud jejich dovolání, byť zamítavým výrokem, meritorně projednal.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. září 2000