ECLI:CZ:US:2000:3.US.495.99
sp. zn. III. ÚS 495/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele R. S., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti stanovisku Ministerstva životního prostředí, č.j. 3481/98, 2443/630/99, ze dne 5. 8. 1999 a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č.j. 1231/802 32/96, ze dne 13. 11. 1996, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 6. 10. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti spolu s návrhem na zrušení §17 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "horní zákon") věty "Účastníkem řízení o stanovení chráněného ložiskového území je navrhovatel.". Návrh byl doručen Ústavnímu soudu dne 7. 10. 1999. Návrh směřoval proti stanovisku Ministerstva životního prostředí, č.j. 3481/98, 2443/630/99, ze dne 5. 8. 1999 a proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č.j. 1231/802 32/96, ze dne 13. 11. 1996, jímž bylo stanoveno chráněné ložiskové území Š. I. Navrhovatel v rozhodné době, kdy bylo vydáno uvedené rozhodnutí, byl vlastníkem, posléze spoluvlastníkem pozemků par. č. 436/1, 436/2 a 433/12 v katastrálním území Š. Na uvedeném území bylo vyhlášeno chráněné ložiskové území, aniž se navrhovatel jako vlastník nemovitostí, na nichž bylo toto území vyhlášeno, mohl řízení zúčastnit. Rozhodnutí o zřízení chráněného ložiskového území nebylo navrhovateli nikdy doručeno. Podstatou napadeného rozhodnutí je stavební uzávěra, čímž je podstatným způsobem zasaženo do vlastnického práva a toto právo je omezeno.
Podle §17 horního zákona je účastníkem řízení o stanovení chráněného ložiskového území jen navrhovatel, tedy ten, kdo žádá o zřízení tohoto ložiska. Vlastníci dotčených nemovitostí, nacházejících se v hranicích tohoto území, ač na jejich majetek byla uvalena stavební uzávěra na dobu neurčitou, se nemohou k tomuto zásadnímu zásahu do svých základních práv ani vyjádřit, sdělit své námitky, návrhy a připomínky, případně se proti takovému rozhodnutí odvolat. Podle názoru navrhovatele se jedná o právní úpravu, která je v rozporu s úpravou základních práv a svobod, konkrétně s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože vlastnické právo toho, kdo vlastní nemovitost v chráněném ložiskovém území, nemá totiž zjevně stejný obsah a nepožívá stejné ochrany jako vlastnické právo jiných osob. Dále uvedená právní úprava představuje i rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny, protože je zde vlastníkovo právo nuceně omezeno, děje se tak nikoliv v řádném řízení podle zákona, v němž by se zjišťovala existence veřejného zájmu, v němž by došlo k přezkoumání všech podmínek stanovených zákonem a v němž by se stanovila náležitá náhrada a kde by vlastník dotčené nemovitosti byl plnoprávným účastníkem.
Navrhovatel, který se opožděně dozvěděl o zřízení chráněného ložiskového území, se pokoušel návrhem podaným Ministerstvu životního prostředí dosáhnout zrušení předmětného rozhodnutí, ministerstvo však svým stanoviskem, doručeným dne 9. 8. 1999 návrhu nevyhovělo. Uvedené stanovisko Ministerstva životního prostředí považoval navrhovatel za vyčerpání svých možností k ochraně práva, protože předmětné rozhodnutí o zřízení chráněného ložiskového území mu nebylo nikdy doručeno, nemohl proto podat opravný prostředek. Vzhledem k této skutečnosti nemohlo být naplněno ustanovení §72 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě uvedených stanovisek navrhovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem s tím, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č.j. 1231/802 32/96, ze dne 13. 11. 1996 a současně zrušil i právní větu "Účastníkem řízení o stanovení chráněného ložiskového území je navrhovatel." v §17 odst. 3 horního zákona.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel jako vlastník nemovitostí, na nichž bylo vyhlášeno chráněné ložiskové území, není ve smyslu §17 odst. 3 věta první účastníkem řízení, v němž je toto chráněné ložiskové území stanoveno, nebylo možno posuzovat lhůtu pro podání návrhu ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a proto vycházel Ústavní soud z postupu navrhovatele, jímž se domáhal vyjádření názoru Ministerstva životního prostředí a zjednání nápravy. Stanovisko Ministerstva životního prostředí, kterým tento orgán reagoval na podání navrhovatele, bylo navrhovateli doručeno 9. 8. 1999, návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti pak byl podán dne 6. 10. 1999, tedy ve lhůtě podle citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Lhůta počíná běžet doručením rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Navrhovatel podaným návrhem napadá především rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č.j. 1231/802 32/96, ze dne 13. 11. 1996. Tento návrh však byl podán Ústavnímu soudu až dne 6. 10. 1999, tedy zřetelně po lhůtě, která je podle výše uvedeného ustanovení pro jeho podání stanovena. Podle svého údaje uvedeného v návrhu podal navrhovatel ústavní stížnost včas ve lhůtě počítané dnem doručení stanoviska Ministerstva životního prostředí, č.j. 3481/98, 2443/630/99, ze dne 5. 8. 1999. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Výše uvedené stanovisko však vzhledem k jeho povaze není rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, není však ani opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, jímž by mohly být narušeny základní práva nebo svobody chráněné ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stanovisko Ministerstva životního prostředí je z tohoto pohledu pouze sdělením, jak bylo naloženo s podněty navrhovatele, zaslanými uvedenému ministerstvu, samotné stanovisko není způsobilé zásahu do navrhovatelových základních práv.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh směřující proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č.j. 1231/802 32/96, ze dne 13. 11. 1996, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Návrh směřující proti stanovisku Ministerstva životního prostředí, č.j. 3481/98, 2443/630/99, ze dne 5. 8. 1999, pak Ústavní soud musel odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
K návrhu na zrušení ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2000