ECLI:CZ:US:2000:3.US.496.2000
sp. zn. III. ÚS 496/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V. A., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 6. 2000, čj. 1 C 190/2000-15, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 17. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 6. 2000, čj. 1 C 190/2000-15, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, komise pro projednávání přestupků ze dne 21. 2. 2000, čj. PE 353/2000, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Pelhřimově, odboru výstavby ze dne 7. 12. 1999, čj. Výst. 1899/99-PROB/Rozh/Š. Navrhovatel v podání tvrdil, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, daná mu čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, sp.zn. 1 C 190/2000 a z něj zjistil, že dne 7. 12. 1999 Městský úřad v Pelhřimově, odbor výstavby, vydal rozhodnutí, jímž uznal navrhovatele vinným ze spáchání přestupku podle ust. §105 odst. 3 písmeno a) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, kterého se dopustil tím, že v době od 3. 6. 1999 provádí stavbu rekreačního objektu na části pozemku č. 482/6 v k.ú. Č. bez stavebního povolení; a podle ust. §105 odst. 3 písmeno b) tohoto zákona, kterého se dopustil tím, že minimálně od 10. 8. 1999 tuto stavbu užívá bez kolaudačního rozhodnutí a uložil mu za to pokutu ve výši 25.000,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500,- Kč.
Navrhovatel napadl toto rozhodnutí odvoláním, o němž rozhodoval Okresní úřad Pelhřimov, komise pro projednávání přestupků, která dne 21. 2. 1999 rozhodnutím, čj. PE 353/2000, napadené rozhodnutí potvrdila.
Uvedené rozhodnutí Okresního úřadu napadl navrhovatel správní žalobou, v níž namítal, že správní orgán nesprávně posoudil charakter sporné stavby. Okresní soud v Pelhřimově dne 2. 6. 2000 rozsudkem, čj. 1 C 190/2000-15, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil soud tím, že podle §249 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") soud přezkoumával žalobu jen v rozsahu důvodů, v nichž žalobce spatřoval nezákonnost. Navrhovatel vytýkal napadenému rozhodnutí, že nebyl vůbec vzat v úvahu základní skutkový a hmotně-právní problém, totiž o jaký druh a charakter stavby se jedná, což není řešeno ani jako předběžná otázka a není prokázáno spáchání přestupku - rozhodnutí je proto považováno za nepřezkoumatelné. V dané věci je podle okresního soudu zřejmé, že odvolací orgán vycházel ze skutkových zjištění učiněných prvoinstančním orgánem, přičemž tato zjištění byla učiněna z důkazů, jak jsou popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správní orgán postupoval v mezích správního uvážení a důkazy hodnotil v mezích svého volného uvážení. Správně přitom vycházel z úvahy, že pojem stavba není aktivně definován, je pouze uváděn příkladný výpočet staveb různého stavebně technického provedení a účelu. Stavební úřad v mezích svého správního uvážení dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o stavbu podléhající režimu stavebního zákona, tedy vyžadující stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Protože stavba byla realizována bez stavebního povolení a užívána bez stavebního rozhodnutí, byl navrhovatel uznán vinným spácháním přestupků podle stavebního zákona. Jiná věc je pojmenování stavby, což však není pro podstatu věci rozhodující. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že podklad pro napadené rozhodnutí byl dostatečný a že závěr odvolacího orgánu, vyjádřený v napadeném rozhodnutí, má oporu v provedených důkazech, žalobu zamítl.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítá, že okresní soud nerealizoval svou přezkumnou funkci, protože se nezabýval otázkou z jakých podkladů a závěrů správní orgány vycházely a na základě jakých skutečností došly k úvaze o realizované stavbě. Soud se nezabýval otázkou ochrany vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Rozhodnutí obecného soudu i předcházející správní řízení spočívají na chybném právním i faktickém posouzení sporné věci. Rozhodnutí soudu vytvořilo, podle navrhovatele, stav nuceného omezení vlastnického práva a vytváří neexistující povinnost pro navrhovatele. Bylo jím také porušeno právo navrhovatele disponovat svým majetkem.
Okresní soud v Pelhřimově, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 20. 9. 2000 uvedl, že v řízení nebylo zpochybněno vlastnické právo navrhovatele k pozemku, ani ke stavbě na pozemku stojící. Předmětem přezkumné činnosti byl důvod, v němž navrhovatel spatřoval nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, tedy že správní orgán nevzal v úvahu o jaký druh stavby se jedná. Soud dospěl k závěru, že příslušná skutková zjištění byla správním orgánem řádně učiněna a dovolovala správnímu orgánu v rámci správního uvážení spolehlivý závěr o tom, že se jedná o stavbu podléhající režimu stavebního a kolaudačního rozhodnutí.
Ústavní soud pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá, že Okresní soud v Pelhřimově se v souladu s ust. části páté o.s.ř. zabýval posuzováním zákonnosti napadeného správního rozhodnutí v rozsahu žaloby. Pokud dospěl k závěru, že správní orgány rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, nelze tomuto závěru nic vytknout. Ostatně navrhovatel ani v odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu, ani ve správní žalobě nenavrhoval provedení dalších důkazů, nýbrž vytýkal správním orgánům pouze nesprávné právní závěry, vyvozené z provedených důkazů. Nelze tedy přisvědčit jeho tvrzení, uvedenému v ústavní stížnosti, že tyto orgány vycházely z nedoložených skutečností.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, Ústavní soud tu žádné porušení navrhovatelova základního práva neshledal. Nebylo zpochybňováno navrhovatelovo právo vlastnit majetek a to ani pokud jde o pozemek, ani pokud jde o sporný objekt. Pokud správní orgány požadovaly, aby při umísťování stavby na pozemku byly dodrženy veřejnoprávní předpisy a nedodržení těchto obecně závazných předpisů sankcionovaly pokutou, postupovaly zcela v souladu s veřejným zájmem a na základě stavebního zákona. Nelze jim to tedy vyčítat a nelze ani obecnému soudu vyčítat, že takovýto postup shledal zákonným.
Pokud jde o navrhovatelovo nijak nedoložené tvrzení, že postupem správních orgánů a obecného soudu byla porušena ústavní zásada, podle níž vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých, není Ústavnímu soudu zřejmé, jak mohla být tato zásada postupem obecného soudu porušena, když předmětem posuzování v souzené věci byla zákonnost udělení pokuty, nikoliv vlastnická práva navrhovatele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu