ECLI:CZ:US:2000:3.US.498.2000
sp. zn. III. ÚS 498/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.6.2000, č.j. 9 Cmo 455/2000-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou účastní stížností domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.6.2000, č.j. 9 Cmo 455/2000-32, potvrzujícího usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14.3.2000, č.j. 16 Cm 217/97-24, kterým byla stěžovatelka ustanovena opatrovníkem J. Š., v řízení o zaplacení částky 9 360,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka namítá, že postavení ustanoveného opatrovníka fyzické osoby, jejíž pobyt není znám, není možné zahrnout pod příkladné ust. §14 zákona o obcích, tj. pod samostatnou působnost obce, jak tvrdí v odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Praze, když v celém příkladném výčtu atributů spadajících do samostatné působnosti obcí není ani jediný, pod který by, byť analogicky, bylo možné podřadit povinnost "domovské obce" poskytovat právní služby občanům s trvalým pobytem na území takové obce, konkrétně vykonávat funkci jejich opatrovníka. Dále stěžovatelka poukazuje na §8 zák. č. 418/1990 Sb., o hl. městě Praze, podle něhož se mohou jednotlivé městské části podílet na samostatné působnosti pouze v taxativně stanoveném rozsahu, nad tento rámec pouze v případě, že tak stanoví Statut hl. města Prahy. Stěžovatelka vyslovuje názor, že soud může ustanovit opatrovníka pouze za předpokladu, že osoba ustanovená opatrovníkem s převzetím této funkce souhlasí, že je svolná a ochotná takovouto funkci skutečně zastávat. Vzhledem k tomu, že žádný zákon jí neukládá výkon funkce opatrovníka, považuje napadené usnesení za rozhodnutí, které je v rozporu s ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a s ust. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí býti nucen činit, co zákon neukládá.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu tvrzeného stěžovatelkou dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť k namítanému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy v řízení využily ustanovení §29 odst. 2 obč. soudního řádu a účastníkovi, jehož pobyt není znám, byl ustanoven zákonným postupem opatrovník, tj. stěžovatelka. Oba soudy citované ustanovení interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, a proto nelze v jejich postupu spatřovat zásah do základních práv a svobod. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelčina námitka směřující k tomu, že postavení opatrovníka nelze zahrnout pod příkladné ustanovení §14 zákona č. 367/1990 Sb. není na místě. Toto ustanovení zákona o obcích v prvním odstavci podává jen demonstrativní výčet a je třeba respektovat generální klauzuli zařazenou do druhého odstavce tohoto ustanovení. Konečně, Vrchní soud v Praze ani netvrdí, že ustanovení opatrovníka lze zahrnout pod příkladné ustanovení §14 zákona o obcích, ale uvádí, že "jde o další samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného příkladmo v §14 nelze výkon opatrovnictví vyloučit". Stěžovatelka se mýlí, když výkon opatrovnictví považuje za povinnost domovské obce poskytovat právní služby občanům s trvalým pobytem na území takové obce. Výkon opatrovnictví představuje jeden z atributů samosprávného působení obce na vymezeném teritoriu zahrnujícím správu všech záležitostí nevyhrazených jiným subjektům, zejména orgánům státní správy (viz též §14 odst. 2 zák. č. 367/1990 Sb.), resp. správu záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti (§35 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, s účinností od 12.11.2000). Z tohoto důvodu není nezbytný souhlas obce s převzetím funkce opatrovníka, pokud soudy souhlas nevyžadovaly, nelze jejich postupu vytýkat pochybení. Nesprávná je též argumentace odkazující na §8 zák. č. 418/1990 Sb., když městská část měla ve smyslu §9 zák. č. 418/1990 Sb. postavení právnické osoby, a proto mohla být ustanovena, v souladu s obecně závaznými předpisy, opatrovníkem.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu Ústavního soudu