ECLI:CZ:US:2000:3.US.508.2000
sp. zn. III. ÚS 508/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. Č., zastoupeného JUDr. A. N., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, č.j. 11 C 672/99-26, ze dne 11. 5. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, č.j. 11 C 672/99-26, ze dne 11. 5. 2000, kterým byl zamítnut návrh na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, č.j. 108-831/99-Ju, ze dne 11. 5. 1999, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Moravských Budějovicích, odbor výstavby a životního prostředí, č.j. Výst.-567/99-PROB/No, ze dne 15. 4. 1999. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 11 C 672/99, vedený u Okresního soudu v Třebíči. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči bylo vydáno v přestupkovém řízení jako rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Moravských Budějovicích, odbor výstavby a životního prostředí, č.j. Výst.-567/99-PROB/No, ze dne 15. 4. 1999, jímž byla navrhovateli uložena pokuta za provádění stavby rodinného domku bez stavebního povolení. Napadené rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči bylo přezkoumáno Okresním soudem v Třebíči, jehož příslušnost je založena ustanovením §246 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Okresní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči v rozsahu žalobou označeném a po provedeném řízení s rozsáhlým dokazováním pak výše označeným rozsudkem podanou žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že navrhovatel se dopustil přestupku podle §105 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Navrhovatel tuto skutečnost nezpochybňoval, pouze namítal, že jednal se souhlasem pracovníků Městského úřadu v Moravských Budějovicích, avšak tuto skutečnost v řízení neprokázal. Okresní soud dále uvedl, že právní řád České republiky nezná institut odložení stavebního povolení či udělení předběžného stavebního povolení, a proto ať již pracovníci stavebního úřadu věděli o prováděné stavbě či nikoliv, zahájení stavby a provádění stavby bez stavebního povolení je nepochybně výše uvedeným přestupkem. Přestupek, za nějž byla uložena pokuta, je v napadených rozhodnutích správních orgánů popsán tak, že navrhovatel jako stavebník prováděl novostavbu bez pravomocného stavebního povolení od 20. 5. 1998 do 4. 1. 1999, právě takto popsaný skutek vzal soud za prokázaný a je proto nepodstatné, zda byla stavba prováděna bez stavebního povolení i před uvedeným datem. Dále se soud zabýval námitkou navrhovatele, že nebyl zákonným způsobem poučen jako účastník správního řízení. Ustanovení §3 správního řádu ukládá správním orgánům povinnost mimo jiné chránit zájmy státu a společnosti a práva a zájmy občanů a organizací, postupovat v řízení v součinnosti s občany a organizacemi a dát jim příležitost účinně hájit svá práva a zájmy, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, uplatnit své návrhy, občanům a organizacím poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí konstatoval, že s navrhovatelem bylo řádně jednáno jako s účastníkem správního řízení, byla mu dána možnost hájit svá práva a zájmy a rovněž vyjádřit se k podkladu rozhodnutí. Navrhovatel byl také poučován v takovém rozsahu, aby v řízení neutrpěl újmu pro neznalost právních předpisů. Okresní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že navrhovatel blíže nespecifikoval, jakého poučení se mu nedostalo, nezbylo mu než uvést obecné konstatování.
Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči a oběma předcházejícím rozhodnutím správních orgánů podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny. Porušení uvedeného ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že Okresní úřad v Třebíči tvrdil, že stavební úřad není povinen poučovat účastníky správního řízení o možnosti zahájení stavebních prací na základě pravomocného stavebního povolení. Pro odůvodnění tohoto tvrzení pak navrhovatel uvedl další argumenty, které již byly i žalobními důvody pro správní žalobu. Především navrhovatel tvrdil, že s pracovníky Městského úřadu v Moravských Budějovicích byl v podstatě od počátku stavby dohodnut, že o stavební povolení požádá dodatečně, až bude zaplacen pozemek, který od města koupil v dražbě a bude zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník pozemku. Navrhovatel opravdu po zapsání do katastru nemovitostí požádal o stavební povolení na rodinný domek, který již byl rozestavěn. Dále navrhovatel namítal, že není správný závěr soudu o tom, že se přestupku navrhovatel dopustil, podle správního řádu byl správně poučen a že tedy soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud všechna napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Okresního soudu v Třebíči, jako účastníka řízení. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že navrhovatel v podaném návrhu uvádí v podstatě totéž, co uváděl v průběhu řízení před tímto soudem, a proto plně odkazuje na písemné odůvodnění napadeného rozsudku, které činí součástí vyjádření k podanému návrhu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany před porušením čl. 17 odst. 5 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud především konstatoval, že ustanovení Listiny, které mělo být podle návrhu navrhovatele napadenými rozhodnutími porušeno, nelze na daný případ aplikovat. Čl., 17 odst. 5 Listiny je součástí celého článku 17, který zakotvuje politická práva subjektu, zejména pak svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace. K realizaci tohoto práva je pak stanovena i povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Uvedené ustanovení nelze aplikovat na postavení navrhovatele jako účastníka ať již stavebního řízení anebo přestupkového řízení. Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno uvedené ustanovení Listiny.
Ústavní soud vzhledem k tvrzením navrhovatele dále zkoumal, zda napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že navrhovatel v podaném návrhu uvádí tvrzení, která již byla předmětem soudního přezkumu před Okresním soudem v Třebíči. Tento soud se námitkami navrhovatele velmi podrobně zabýval a ve věci prováděl řadu důkazů k uvedeným tvrzením. Ústavní soud zde musel přisvědčit závěrům obecného soudu o tom, že v přestupkovém řízení, v jehož rámci byla vydána napadená rozhodnutí správních orgánů, byla plně respektována práva navrhovatele jako účastníka přestupkového řízení. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ve smyslu čl. 36 a následující Listiny byla práva navrhovatele jako účastníka řízení respektována i v řízení před soudem, v jehož rámci byla přezkoumávána zákonnost správních rozhodnutí. V souladu se svou konstantní judikaturou ještě dále připomíná, že nesouhlas navrhovatele s právními závěry soudu nelze obecně považovat za porušení základní práv a svobod navrhovatele. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu