ECLI:CZ:US:2000:3.US.523.2000
sp. zn. III. ÚS 523/2000
Usnesení
III. ÚS 523/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti ing. I. S., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2000, č.j. 24 Co 65/2000-783, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem ze dne 28.8.2000 domáhala zrušení pravomocného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2000, č.j. 24 Co 65/2000-783, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.12.1999, č.j. 39 D 452/93-743 zamítající její návrh (podaný společně se sestrou) na přerušení dědického řízení. Ve zdůvodnění stížnosti stěžovatelka vyjádřila domněnku, že uvedeným rozhodnutím byla porušena její základní práva a svobody podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení čl. 2 odst. 2 Listiny zdůvodnila argumentem, že orgán veřejné moci neuplatňoval státní moc způsobem, který zákon (konkrétně §175k obč. soudního řádu) stanoví, zásah uskutečněným napadeným rozhodnutím do jejího vlastnického práva k věcem spadajícím do dědictví po otci a současným porušením klauzule o "zaručenosti" dědění považuje za porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny porušil orgán veřejné moci tím, že nerespektoval stanovený postup, kterým se stěžovatelka domáhala svého subjektivního práva, a k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo tím, že bylo jednáno v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, zejména pokud jde o jeho spravedlivost a nestrannost. Stěžovatelka se současně domáhala, aby Ústavní soud uložil orgánu veřejné moci povinnost nahradit jí náklady řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popsal relevantní skutečnosti dosavadního průběhu dědického řízení, v němž byl podán návrh na jeho přerušení; zdůraznil, že požadavek na přerušení je zcela nedůvodný, k namítaným porušení Listiny a Úmluvy, dle jeho názoru, nedošlo a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fází řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a její sestra podaly v dosud neukončeném dědickém řízení návrh na jeho přerušení do doby, než bude objasněna otázka okamžiku úmrtí jejich otce a jeho manželky při dopravní nehodě dne 18.6.1993. Soud prvního stupně tento návrh zamítl s odůvodněním, že otázka úmrtí zůstavitelů byla již vyřešena. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání, jemuž soud II. stupně napadeným rozhodnutím nevyhověl a prvostupňové usnesení potvrdil. V odůvodnění především uvedl, že požadavek na přerušení dědického řízení a na uložení povinnosti podat žalobu na určení okamžiku úmrtí zůstavitelů je zcela nedůvodný. Podle §175k odst. 2 obč. soudního řádu lze postupovat tehdy, jsou-li mezi dědici sporné skutkové otázky. Otázka určení okamžiku úmrtí zůstavitelů, kteří zemřeli ve stejný den při dopravní nehodě, je otázkou odbornou, a nikoli skutkovou otázkou spornou mezi účastníky dědického řízení, i když na ni některý z dědiců může mít odlišný názor než jiný dědic. Taková otázka může být vyřešena jedině postupem podle §127 odst. 1 nebo odst. 4 obč. soudního řádu. Dále soud poukázal na to, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo rozhodnutím procesní povahy, nebyla v něm řešena otázka úmrtí zůstavitelů a požadavek na ustanovení znalce byl v průběhu dosavadního řízení již pravomocně vyřešen.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítaným zásahům do základních práv stěžovatelky. Především je třeba zdůraznit, že podaný návrh na přerušení řízení má ryze procesní povahu a směřuje k vytvoření prostoru pro opětovné jednání o otázce, která již byla, jako jeden z hmotně právních předpokladů dědění, soudem vyřešena. Stěžovatelka, pokud uvádí, že orgán veřejné moci vyšel ve svém rozhodnutí z fikce, že zůstavitel a jeho manželka zemřeli současně a že k této skutečnosti přitom neprovedl jediný relevantní důkaz, podsouvá Ústavnímu soudu k rozhodování otázku, která nebyla předmětem posuzování soudem, když soud rozhodoval o jejím návrhu na přerušení řízení. Z tohoto hlediska je námitka ohledně porušení čl. 11 odst. 1 Listiny napadeným usnesením, včetně zásahu do zaručenosti dědění, zcela bezpředmětná a současně předčasná, neboť dědické řízení nebylo v době podání ústavní stížnosti pravomocně ukončeno. Potvrdí-li obecný soud nabytí dědictví podle výše dědických podílů, při jejichž určení vyjde z předpokladu současné smrti zůstavitelů, má stěžovatelka možnost takové rozhodnutí napadnout příslušnými opravnými prostředky. Ohledně obecných principů aplikace §175k obč. soudního řádu se Ústavní soud ztotožňuje s věcnými argumenty Městského soudu v Praze, a proto nebylo shledáno ani porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a k porušení principů spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když odlišný názor soudu na určitou skutkovou okolnost nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě uvedených zjištění senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh, v celém jeho rozsahu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu Ústavního soudu