ECLI:CZ:US:2000:3.US.560.2000
sp. zn. III. ÚS 560/2000
Usnesení
III. ÚS 560/2000
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného JUDr. D. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2000, sp. zn. 10 Ca 57/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2000 (10 Ca 57/2000-45) a tvrdil, že tímto rozhodnutím zmíněný obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod; aniž by své tvrzení co do porušení označeného práva blíže odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu bylo označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, kterou vzhledem k jí vyloženým důvodům stěžovatel zaměňuje za obvyklý opravný prostředek v řádném řízení před orgány veřejné moci, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu přijatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, je patrno, že pravomocným rozhodnutím správních orgánů (v posledním stupni jde o odvolání zamítající rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. prosince 1999 - čj. 3256/130/1999) byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (za zdaňovací období listopad a prosinec 1996 ve výši 240.986,- Kč), když po daňové kontrole stěžovatele bylo správními orgány zjištěno, že - stručně řečeno - jednak stěžovatel nehmotný investiční majetek (v rozhodnutích orgánů veřejné moci podobně popsaný) v pořizovací ceně ze září 1996 přes 300.000,- Kč kupní smlouvou z listopadu téhož roku prodal společnosti (B. a P.O.N.), jíž byl jednatelem, za částku 30.000,- Kč, jednak že v případě odpočtu daně z přidané hodnoty v souvislosti se smlouvou uzavřenou se společností S. limited Irsko (zaplacení zprostředkovatelské provize ve výši 800.000,- Kč) neprokázal splnění zákonných podmínek (dle zák. č. 588/1992 Sb. a č. 337/1992 Sb.).
Rozhodnutí správních orgánů a stejně tak rozhodnutí obecného soudu vydané v režimu správního soudnictví jsou podrobně zdůvodněna, a to i ve vztahu k námitkám (v podstatě shodným s odůvodněním ústavní stížnosti), které stěžovatel proti vydaným rozhodnutím v opravném řízení a v řízení před obecným soudem vznesl, a proto jim z procesního hlediska, tím méně pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nelze nic vytknout, zejména - jak již ostatně řečeno - tvrzení stěžovatele o zásahu orgánů veřejné moci do jeho ústavně zaručeného práva (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) je odůvodněno toliko (opakovanou) meritorní polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu.
Za této situace, kdy stěžovatel se v odůvodnění ústavní stížnosti omezil jen na stručný odkaz na příslušné ustanovení Listiny základních práv a svobod a na meritorní polemiku se závěry obecného soudu, je zřejmé, že svou ústavní stížností usiluje o přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecného soudu a zcela přehlíží, že takovýto přezkum dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu do jeho pravomoci nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -
svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); zvláštní podmínky, které by případně ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu dovolovaly, nejenže nebyly v posuzované věci zjištěny, ale nebyly stěžovatelem ani tvrzeny, a proto byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. listopadu 2000