ECLI:CZ:US:2000:3.US.566.2000
sp. zn. III. ÚS 566/2000
Usnesení
III. ÚS 566/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení C., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2000, sp. zn. 38 Ca 29/2000, spolu s návrhem na zrušení §250c zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání dne 22. 11. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel v pravomocném rozhodnutí obecného soudu, totiž v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2000 (38 Ca 29/2000-121), výrok, jímž byla zamítnuta jeho žádost o odklad vykonatelnosti správního rozhodnutí (Magistrátu hlavního města Prahy - odboru výstavby ze dne
22. prosince 1999, čj. MHMP-82840/1999/VYS/Mk), obecnému soudu vytkl, že o jeho žádosti stran odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí nerozhodl pro absenci "procedurálních důvodů k prodlevě" včas a ještě před rozhodnutím ve věci samé, dovodil, že tímto postupem obecného soudu, přes četné urgence o vydání požadovaného rozhodnutí, byl natolik (výkonem pravomocného správního rozhodnutí) poškozen, že "soudní ochrana jeho práv se stala zcela formální, zbytečnou a neúčinnou záležitostí".
Protože naznačené okolnosti jsou - stručně shrnuto - porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a obdobně také porušením obsahově shodného práva plynoucího z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1), jíž je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č.
1/1993 Sb.), navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem již dříve označený výrok rozsudku obecného soudu zrušil, a - protože vytýkané vady rozhodnutí obecného soudu mají svůj základ v současné právní úpravě - navrhl, aby Ústavní soud zrušil také ustanovení §250c zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu, vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí, je patrno, že tento soud vyhověl v meritu věci žalobě stěžovatele a jeho žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu (viz vpředu) zrušil a zamítavý výrok stran žádosti o odklad vykonatelnosti správního rozhodnutí podložil odkazem na to, že "bylo již rozhodnuto ve věci samé". Stěžovatel řízení před obecným soudem zahájil žalobou dne 27. ledna 2000, rozsudek obecného soudu byl vydán dne 6. června 2000 a do právní moci vešel dnem 31. července 2000; s ohledem na povahu věci (šlo o přezkum poměrně složitých správně-technických otázek) nelze dovodit, že by řízení před obecným soudem bylo postiženo zbytečnými průtahy.
Co do prodlev spojených se žádostí stěžovatele o odklad vykonatelnosti správního rozhodnutí, stěžovatel přes odkaz na své urgence (ze dne 22. února, 7. a 29. března 2000) ani netvrdí, že by se byl - marně - pokoušel o odstranění těchto prodlev zákonem předvídaným postupem (§6 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §26 a násl. zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a protože, s ohledem na subsidiární povahu ústavního soudnictví, ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, z důvodů, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, je jak v intencích zákona
o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přípustná teprve tehdy, jestliže k nápravě - jak stěžovatel tvrdí - protiústavnosti v postupu obecného soudu nedošlo ani cestou procesních prostředků uvnitř obecné justice; ústavní stížnost stěžovatele je proto za daných okolností nepřípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
O návrhu stěžovatele na zrušení jím označeného ustanovení zákona nebylo třeba ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, vzhledem k odmítavému výroku ústavní stížnosti, rozhodovat (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. listopadu 2000