ECLI:CZ:US:2000:3.US.570.99
sp. zn. III. ÚS 570/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B. Š., zastoupené JUDr. R. J., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 334/99-124, ze dne 3. 9. 1999, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 14 Nc 584/98-61, ze dne 13. 4. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka telefaxovým podáním ze dne 19. 11. 1999, doplněným následně písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 11. 1999, podala návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 334/99-124, ze dne 3. 9. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 14 Nc 584/98-61, ze dne 13. 4. 1999, kterým bylo navrhovatelce nařízeno vrátit nezletilou Ch. (K.) C., otci do Francie, uložena povinnost předat nezletilou otci do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku a byla vyslovena předběžná vykonatelnost rozsudku. Podle názoru navrhovatelky oběma napadenými rozsudky byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 32 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 14 Nc 584/98, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala nejdříve u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na úpravu poměrů k nezletilé dceři K. C., tak, aby bylo vydáno předběžné opatření, kterým by byla nezletilá dcera svěřena do její péče. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o předběžném opatření usnesením, čj. 14 Nc 584/98-4, ze dne 9. 6. 1998 tak, že nezletilou svěřil do výchovy matky, otci výživné nevyměřil. Soud I. stupně pak dále pokračoval v řízení o úpravě poměrů k nezletilé. Dříve než soud I. stupně mohl rozhodnout ve věci, byl mu cestou Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže doručen návrh otce nezletilého dítěte na vydání rozhodnutí o navrácení dítěte podle §176 odst. 1 občanského soudního řádu a čl. 12 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (dále jen Úmluva") s tím, že rozsudek je předběžně vykonatelný. K návrhu bylo současně přiloženo i pravomocné rozhodnutí soudních orgánů ve Francii, podle něhož se určuje společný výkon rodičovských práv, bydliště nezletilé ve Francii v bydlišti otce a návštěvy matky podle dohody. S ohledem na ustanovení čl. 16 Úmluvy nemůže obecný soud rozhodnout o návrhu matky na svěření dítěte do její výchovy, dokud nerozhodne o návrhu na navrácení dítěte otci. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením, čj. 14 Nc 584/98-55, ze dne 2. 4. 1999, zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření o odevzdání dítěte do péče otce. Pro provedeném řízení pak Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 14 Nc 584/98-61, ze dne 13. 4. 1999 tak, že nařídil navrácení nezletilé Ch. (K.) C., otci do Francie, matce stanovil povinnost předat otci nezletilou do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku a stanovil předběžnou vykonatelnost rozsudku.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala matka odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací. Současně pak Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže v zastoupení otce nezletilé podalo návrh na výkon rozhodnutí o navrácení dítěte. Obvodní soud pro Prahu 4 vyzval matku ke splnění rozhodnutí soudu přípisem ze dne 14. 5. 1999, na který matka reagovala dopisem ze dne 31. 5. 1999 tak, že dítě nemůže vydat, aby mu nezpůsobila stresovou situaci. Obvodní soud pro Prahu 4 pak usnesením, čj. 14 Nc 584/98-105, ze dne 7. 6. 1999, nařídil výkon rozhodnutí odnětím nezletilé dcery matce a předáním otci. Výkon rozhodnutí byl neúspěšný. Navrhovatelka podala rovněž odvolání proti usnesení o výkonu rozhodnutí. Francouzské ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 2. 7. 1999 navrhlo, cestou Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže, aby věc byla nejdříve postoupena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání matky s tím, že by se mohlo v průběhu odvolacího řízení podařit přimět účastníky k dohodě o zabezpečení návštěv matky u dítěte ve Francii a jejím ubytování po tuto dobu. Na základě tohoto návrhu nepokračoval Obvodní soud pro Prahu 4 ve výkonu rozhodnutí, ale postoupil spis Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání matky. Po ústním jednání ve věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 18 Co 334/99-124, ze dne 3. 9. 1999 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a nařídil navrácení nezletilé K. C., zapsané v matrice města Clermont-Ferrand, Francouzská republika, pod jménem a příjmením Ch. C.V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud velmi podrobně zabýval jak skutkovou, tak i právní stránkou věci, posoudil aplikaci Úmluvy a vyjádřil se i k argumentaci navrhovatelky, obsažené v odvolání. Dále pak Městský soud v Praze usnesením, čj. 18 Co 335/99, 18 Co 336/99-128, ze dne 13. 9. 1999, potvrdil usnesení soudu I. stupně o výkonu rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 pokračoval ve výkonu rozhodnutí tak, že usnesením, čj. 14 Nc 584/98-134, ze dne 18. 10. 1999, nařídil výkon rozhodnutí předáním nezletilé dcery otci na den 5. 11. 1999 v 10.00 hod. Další výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením, čj. 14 Nc 584/98-140, ze dne 8. 11. 1999, na tento den. Podle záznamu ve spise Obvodního soudu pro Prahu 4 na č.l. 142 byly oba tyto výkony rozhodnutí neúspěšné. K návrhu matky na odklad výkonu rozhodnutí pak Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením, čj. 14 Nc 584/98-146, ze dne 26. 11. 1999 tak, že tento návrh zamítl. Další výkon rozhodnutí byl nařízen na 1. 12. 1999, ze záznamu na č.l. 149 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že rovněž tento pokus byl neúspěšný, matka i její druh odmítli sdělit, kde se dítě zdržuje. Obvodní soud pro Prahu 4 dále usnesením, čj. 14 Nc 584/98-175, ze dne 18. 2. 2000, ustanovil Městskou část Praha 12 jako opatrovníka nezletilé K. v řízení o výkon rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 195/2000-198, ze dne 19. 4. 2000, bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky a potvrzeno usnesení o ustanovení opatrovníka. Výkon rozhodnutí byl proveden dne 17. 5. 2000 (protokol na č.l. 211 spisu, sp. zn. 14 Nc 584/98) a dítě bylo předáno otci dne 19. 5. 2000 (protokol na č.l. 213 spisu, sp. zn. 14 Nc 584/98).
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala navrhovatelka dovolání a současně podala proti témuž rozhodnutí i návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. O dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který usnesením, čj. 30 Cdo 235/2000-165, ze dne 8. 3. 2000, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Navrhovatelka podaným návrhem napadla rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího, návrh nesměřoval proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a nebyl ani v tomto směru doplněn po právní moci usnesení tohoto soudu. Porušení svých základních práv napadenými rozsudky spatřovala navrhovatelka v tom, že obecné soudy rozhodly o odnětí dcery a jejím vydání do Francie v rozporu s čl. 32 Listiny, porušily její právo péče o dceru a její výchovu, aniž podle českého práva posoudily, který z rodičů se o ni má starat a jak se druhý rodič bude na péči a výchově podílet. Porušily také právo dcery na rodičovskou výchovu a péči. Dále byl rozhodováním soudů porušen čl. 38 odst. 1 Listiny, protože rozhodovaly obecné soudy, v jejichž obvodu neměla dcera bydliště, a svým postupem zbavily navrhovatelku i její dceru (obě mají české státní občanství) možnosti řešit sporné věci před českými soudy. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil. Současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, protože to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro navrhovatelku a její dceru znamenal nepoměrně větší újmu než by vznikla při odložení vykonatelnosti navrhovateli nebo jiným osobám.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že nelze polemizovat o tom, že zásady mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, je nutno respektovat a jsou součástí našeho právního řádu. Dále uvedl, že postupem soudu nebyla porušena Listina, z níž vyplývá, že dítě má právo na rodičovskou péči, a to obou rodičů, kterou matka svým postupem v rozporu s citovanou úmluvou otci znemožnila. K polemice o místní příslušnosti soudu I. stupně pak Městský soud v Praze uvedl, že soud I. stupně postupoval v souladu s ust. §88 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť příslušnost tohoto soudu byla založena podáním matky ze dne 3. 6. 1998 v době, kdy s dítětem bydlela v obvodu tohoto soudu. Podmínky pro přenesení příslušnosti v průběhu sporu ve smyslu §177 odst. 2 o.s.ř. nebyly shledány. Ani dovolací soud při přezkumu rozhodnutí takové vady neshledal. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl, pokud nebude jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou návrhu je nesouhlas navrhovatelky s postupem českých soudů, které, podle jejího tvrzení, bez přihlédnutí k české právní úpravě a konkrétní situaci, rozhodly o vydání dítěte do ciziny. Ústavní soud chápe složité pocity matky, jestliže je její dítě svěřováno do výchovy jinému, ale je nutno si objektivně uvědomit rozsah základních práv zakotvených v čl. 32 Listiny, na což ostatně poukázal i Městský soud v Praze. Rodičovská práva jsou Listinou přiznána oběma rodičům, stejně tak i nezletilé dítě má právo na rodičovskou péči obou rodičů. Obecně se předpokládá, že rodiče se na výchově svého dítěte dohodnou, pro případ, že taková dohoda není možná, připadá zde určující role soudu, který svým rozhodnutím nahradí dohodu rodičů a určí jejich práva ve vztahu k výchově nezletilého dítěte. V předmětné věci je situace samozřejmě komplikovaná tím, že dítě se narodilo ve Francii a mělo zde trvalé bydliště, z něhož spolu s matkou odjelo. Sama navrhovatelka přiznala, že se jí přestalo ve Francii líbit a neviděla zde své uplatnění a tak se vrátila do České republiky, a to aniž by dala možnost vyjádření otci. Navrhovatelka sama měla možnost bránit svá rodičovská práva v řízení, které probíhalo před francouzskými soudními orgány, této možnosti nevyužila a francouzský soud vydal pravomocný rozsudek určující společnou rodičovskou péči a bydliště nezletilé dcery ve Francii, v bydlišti otce. České soudy, které na návrh navrhovatelky zahájily řízení o úpravě poměrů k nezletilé dceři, nemohly postupovat jinak než způsobem, který jim ukládá Úmluva, Českou republikou ratifikovaná a účinná. Ústavní soud přezkoumal postup soudních orgánů a konstatoval, že tyto orgány postupovaly v souladu s citovanou Úmluvou a o.s.ř., využily všech možností daných touto Úmluvou a prováděly ve věci rozsáhlé dokazování. Ústavní soud dále konstatoval, že navrhovatelce nebylo znemožněno vykonávat svá rodičovská práva, protože pravomocný rozsudek francouzského soudu jednoznačně stanoví její právo na návštěvy podle dohody. Stejně tak samozřejmě není vyloučeno i další rozhodování o úpravě poměrů k nezletilému dítěti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 Listiny.
Druhou námitkou navrhovatelky je námitka proti určení místní příslušnosti obecných soudů. Ústavní soud se ztotožnil se stanoviskem obecných soudů, obsaženém ve vyjádření Městského soudu v Praze. Místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 byla založena samotným podáním navrhovatelky, která spolu s nezletilou dcerou měla v obvodu tohoto soudu trvalé bydliště. Je samozřejmě možné přenesení příslušnosti ve smyslu §177 odst. 2 o.s.ř., soudy však podmínky pro takové rozhodnutí neshledaly. Jejich rozhodnutí v tomto smyslu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, protože obecné soudy jednaly a rozhodovaly v rámci svých pravomocí daných zákonem. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem soudů nebylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu