ECLI:CZ:US:2000:3.US.604.99
sp. zn. III. ÚS 604/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. V. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.5.1999, č.j. 10 Co 1058/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.5.1999, č.j. 10 Co 1058/98, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5.3.1998, č.j. 10 C 242/97-28, tak, že návrh stěžovatele, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR mu byla zavázána zaplatit částku 11 485,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 17.2.19995 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá. Odůvodnění ústavní stížnosti je založeno na tvrzení, že napadeným rozsudkem porušil Krajský soud v Ostravě zejména čl. 90 Ústavy a čl. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že Krajský soud nevzal při svém rozhodování v úvahu jím uváděné skutečnosti ohledně počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody způsobené postupem Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování v Bruntále. Především stěžovatel zdůraznil, že promlčecí doba jeho práva na náhradu škody začala běžet až od dne, kdy mu vznikla škoda, což bylo až dnem, kdy zaplatil vyfakturovanou odměnu za poskytnutou právní pomoc. Z tohoto důvodu považuje námitku promlčení za neúčinnou, neboť jeho žaloba byla podána v průběhu tříleté promlčecí doby.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zcela odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí, na nichž setrvává (aniž by se zabýval ústavně právními aspekty tvrzení stěžovatele), a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo spravedlnosti ČR, jako vedlejší účastník, považuje určení počátku běhu promlčecí doby za správné. Přitom poukazuje na rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.6.1981, sp. zn. 1 Cz 18/81, v němž se uvádí, že poškozený se podle §22 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích). Není tedy třeba, aby poškozený znal rozsah škody (její výši) přesně. Vedlejší účastník polemizuje s názorem stěžovatele o určení rozhodného okamžiku pro počátek běhu promlčecí doby. Poukazuje na to, že přijetím stěžovatelova názoru by docházelo k absurdním případům, že by promlčecí doba vůbec běžet nenastala (a to tehdy, kdyby nebyla zaplacena finanční částka, v jejímž vynaložení je spatřována existence škody). Proto považuje za odůvodněné právní hodnocení vycházející z názoru, že v posuzovaném případě promlčecí doba počala běžet nejpozději dnem, kdy byla dle faktury odměn a výloh č. 17/94 složena záloha na úhradu nákladů obhajoby ve výši 2 000,- Kč, tj. dnem. 20.1.1993. Dále vedlejší účastník upozorňuje na mylný stěžovatelův názor ohledně stavení běhu promlčecí doby po dobu 6 měsíců, neboť promlčecí doba se staví na dobu předběžného projednání nároku u ústředního orgánu, nejdéle 6 měsíců. Přitom předběžné projednání probíhalo jen v době od 18.4.1995 do 4.7.1995. Protože vedlejší účastník namítané porušení základních práv stěžovatele v napadeném rozhodnutí neshledává, navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neodůvodněná odmítnuta.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatel podal u Okresního soudu v Bruntále žalobu, kterou se vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR a vůči České republice - Ministerstvu vnitra ČR domáhal náhrady škody ve výši 11 485,- Kč se 17% úrokem od 17.2.1995 do zaplacení. Rozsudkem ze dne 5.3.1998, č.j. 10 C 242/97-28 bylo žalobě ve vztahu k první žalované vyhověno, ohledně druhé žalované byla žaloba zamítnuta. Na základě podaného odvolání rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který napadeným rozsudkem změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl i vůči první žalované (v řízení o ústavní stížnosti vystupující v postavení vedlejšího účastníka), neboť zjistil, že okresní soud se vůbec nezabýval a právně nezhodnotil vznesenou námitku promlčení práva žalobce na náhradu škody. Odvolací soud tuto námitku zhodnotil a dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba začala stěžovateli plynout nejpozději následující dne po dni 5.2.1994, a pokud stěžovatel podal žalobu dne 30.6.1997, učinil tak po uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby. Na tomto základě odvolací soud konstatuje, že právo žalobce na náhradu škody uplynutím promlčecí doby zaniklo.
Ústavní soud upozorňuje na zjevný omyl krajského soudu v hodnocení účinků uplynutí promlčecí doby, když v závěru odůvodnění rozsudku uvedl, že uplynutím promlčecí doby zaniklo právo žalobce na náhradu škody. Tím zcela jednoznačně zaměnil právní následky promlčení a prekluze, pochybení však nemá vliv na dosažené závěry.
Konstantní praxe obecných soudů vychází ze zjištění, že v právní teorii i soudní praxi se "škoda" (jako kategorie občanského práva) chápe jako újma, která nastala (se projevuje) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (a je tedy - nedochází-li k naturální restituci - napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz). Takto vymezená škoda je právě relevantní škodou, tj. jedním z předpokladů, na jejichž základě vzniká odpovědnostní právní vztah; takto vymezená škoda je také předmětem náhrady podle ustanovení §442 a násl. obč. zákoníku (srov. R 55/71). Pokud tedy stěžovatel uvádí, že obecným znakem škody je zmenšení majetku na straně poškozeného a že škoda v daném případě vznikla až zaplacením fakturované odměny za poskytnutou právní pomoc (k čemuž došlo až 9.2.1995), protože až tento den se dozvěděl o škodě, která mu vznikla, má pravdu jen v první části tvrzení. Zmenšení majetku nespočívá pouze ve snížení hodnoty konkrétní věci, či v zániku majetkového práva, ale také ve vzniku majetkové povinnosti (dluhu), kterým se zmenšuje hodnota jmění, jehož je majetek součástí. Proto se v posuzovaném případě musel soud zabývat určením okamžiku, kdy vznikly nepříznivé majetkové důsledky pro stěžovatele. Promlčecí dobu u práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se v inkriminované době řídilo principy zakotvenými v §22 odst. 1, věta první, zákona č. 58/1969 Sb. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu promlčelo za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Poškozený se ve smyslu uvedeného ustanovení (stejně jako ve smyslu §106 odst. 1 obč. zákoníku) dozvěděl o škodě tehdy, když zjistil skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Nebylo tedy třeba, aby poškozený znal rozsah (výši) škody přesně. Ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. stanovilo jako předpoklad započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty, aby poškozený měl k dispozice údaje, které mu umožňovaly podat žalobu o náhradu škody u soudu.
Důvodná není ani stěžovatelova námitka ohledně stavení běhu promlčecí doby po dobu 6 měsíců, pokud je nutno nárok předběžně projednat. Argumentace vedlejšího účastníka je plně souladná s právním řádem.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 90 Ústavy České republiky a v konečných důsledcích k porušení čl. 1 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný¨). K takové situaci nedošlo. Stěžovateli nebylo ani upřeno právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem chráněné v čl. 36 odst. 3 Listiny, když soud postupoval v intencích předpisů upravujících podmínky a podrobnosti (ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny) a když si stěžovatel sám svým laxním přístupem k uplatnění svého práva na náhradu škody vůči státu přivodil nepříznivé následky, které jsou spojeny s uplynutím promlčecí doby (vždyť již dne 4.7.1995 bylo ukončeno předběžné projednání nároku u ústředního orgánu a žaloba byla podána až za dva roky - 30.6.1997).
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu Ústavního soudu